BLÍŽE K SOBĚ!

Je můj hlas jak hlas je zvonu

v noc, kdy Bůh se na svět zrodil,

a kdybych s ním v poušti chodil,

v posledním by zazněl stonu:

„Jedna krev nás, bratři, víže,

přitulme se k sobě blíže!“

V srdci mém to sálá, hoří

jako v sopce před výbuchem,

a já chtěl bych sopky duchem

aby to v tom Slávském moři

v každé kapce zajitřilo:

aby se přec v jedno slilo!

Jsme my jak ty holubice,

pro luňáky jako ony?! –

Našich srdcí miliony,

našich páží ještě více –

každé někde v poutech chví se,

a ty páže nespojí se!

Jsme my jak to listí v jeseň,

kde je v světě bouře které,

každá do nás vichrem pere,

každý z nás je jinam nesen. –

Proti nám jsou všichni v zbroji,

my nebyli nikdy svoji!

Od Urálu do Šumavy,

k vlnám Baltu od Adrie,

kde jen Slávské srdce bije,

není, které nechuraví –

Každý na nás cos si vlastní:

my nebyli nikdy šťastni!

Roste na tom božím luhu

svoboda pro všechny lidi,

z naší krve jiní klidí,

jenom my jsme národ sluhů!

Co jste seli, přece skoste,

také pro nás volnost roste!

Jako bouře lesy kácí,

kráčí osud přes národy,

a na naše lípy v hody

usedají bouřliváci,

slétají se níž a níže,

blíže k sobě, bratři, blíže!