BLOUD

Jak zimomřivě se u tvého lože chvějí!

Tepla ždají, ty nedáš.

Mně těkati libo, oči mé v šíř a v dálku spějí,

jsem vzrušen mnohostí světa.

Těkati! dím to snadno, neboť holý můj život

je hořkých přilnutí svědkem.

A za svou nestálost těžce jsem platil, a rád vždy,

bolestným sekem.

Vzrušení pravím a těkati pravím. – Smích? – Ach, kterak je snadno

klamati básníka vlastními jeho slovy!

Dím sobě: Milče hladin, frivolně zčeřených hladin –

a nestoupneš na dno!

Vy však, Aničko, Rudolfe, vy tam víte

vespod země, ztrhaný, mrtvý zor,

že vás zhubil, poněvadž těkaje přespříliš lnul,

der reine Tor.

A ty, dobo hrozná, nevíš, ač zrcadlíš vše mé zření

v bezradný zmatek.

A věděti nesmíš ne ty podupaná a ne vy pokoření –

však Anička, Rudolf vědí!

Maria! Zimomřivý jsem ku tvému loži šel,

s mnohými dlím tam,

ale zatknul jsem zraky v dál, v šíř rozprostřel,

vzrušen jednotou světa.