Bloudění.

Půl dne jsem šel, ba skoro den,

a nelze vyjíť z lesa,

již soumrak zabral hory v plen

i bystřiny a plesa.

Kam přijdu asi nocí tou?

Hle, stranou v bujném smrčí

pod jívou starou, hrbatou,

chýž nizounká se krčí.

Čas spolu s kouřem, vpřed i vzad,

v jakémsi divném spěchu,

vše začadily napořád,

i podkrovec i střechu. –

Dnes dále nelze, nebuď' bloud,

vždyť mdloba v chýžku nutí,

noc venku, tady pouze čmoud –

i šel jsem do vnitř s chutí.

Jak z venku bok, tak vnitřku strop,

vše začazeno kolem:

trám, dvéře, židle, truhly, sklop,

i lid za prostým stolem.

A sotva všetečný můj zrak

vstříc oněm lidem letí,

zřím, že i začazen je tak

zor roztomilých dětí.

A ve prostřed ten andílek,

s tím vábným smíchem v líci,

má oko, že jsem se ho lek’,

proč, nelze ani říci.

Co zřel jsem v Šumavě, co znal

od několika roků,

co tušil jsem, co stopoval,

vše bylo v onom oku.

Šumavské noci jsem se bál,

leč horší je to v síni!

To jsem se špatnou cestou dal,

však kamo ještě nyní?

Svou tvář jsem pláštěm obestřel,

v kout sednul v síně stranu –

já nevím, snil-li jsem, či bděl,

leč bloudil přec až k ránu!

Když na to nyní pomyslím,

až hlava mi se točí...

tak může zmámiť horský dým

a hloubka srnčích očí!