BLOUZNĚNÍ.

Na sen jsem vonný marně čekal

od půlnoci až do rána,

stín myšlének i mých se lekal,

má duše ve krev zedrána.

Má tepna silněj’ počne bíti

a život děsně utíká,

jak záře luny vášeň svítí,

před mrakem která uniká.

Vše ztratil jsem, nač čekat mohu,

své myšlénky i pohádky,

svou obracím tvář ještě k Bohu,

bych moh’ snad ještě nazpátky.

Jen ještě zlíbat čelo jednou,

když srdce mé již zoufalo,

a zlíbat ruku třeba lednou,

v níž jaro najít doufalo...