BLOUZNĚNÍ

Že zítra mám jít na policii?

Že ruský řád mi poslán? Ha, ha, ha!

Ta léčka se sic vábně zavíjí,

leč nepadnu v ni. Ne, ne! Neblahá

by byla chyba to! Zas jako dřív

by začli: Proč jste, z čeho jste tu živ?

Zde pro učenost vaši mez je úzká,

jít do Berlína moh’ jste, Vratislavi,

a přec jste tu, co drží vás tu, baví?

Nedostáváte tajně ruble z Ruska?

Bibliothékar, pravda, jste, věd znalý,

než stížnosti se těžké na vás valí,

prý knihy jste... A co mne mučit budou

jak na skřipci... ó, jemný mám já čich!

sem jiní zatím vpadnou, v síň mou chudou,

a budou pátrat, v kupách spisů, knih,

jak psi, když ztratí stopu zvěře štvané

a hledají ji... Ustaňte již, pane,

nic nenajdete... jenom zpřeházíte

mi rukopisy... ano, zde mé dílo:

„Starožitnosti“. Co se znelíbilo

v něm Vídni? Kde mám dopisy své skryté?

Nic nemám, nic! A táhněte již k ďasu,

mám mnoho ještě práce, málo času.

Co chcete víc? – Vám, milý Pogodine,

to svěřím šeptem: všecko spálil jsem,

i vaše listy, neníť spásy jiné,

vše hořelo tak mocným plamenem,

neb láska k vlasti plála v tom i k vědě,

a já jsem plakal... Pogodine drahý,

vždyť sotva zřím vás, zrak můj vůčihledě

mi slábne, hlava holí – těmi vrahy,

ó, Pogodine, budu jistě zhuben.

Že zima klesá, máj se leskne? Duben

že vane vzduchem, rdí se už květ broskví

a s ním se vrací v srdce nová naděj?

Jste hodný, že jste přijel ke mně z Moskvy,

leč uprchněte, uprchněte raděj,

než najdou vás zde u mne. Do daleka

jen pryč, jen pryč... než padnou rány hromné.

Vždyť vyhnanství mne, víte, žalář čeká.

Ha, slyšíte? Kdos klepá... To jdou pro mne!

Kam utéci? Kde skrýt se?... Pogodine! –

ach, probůh, kam jen zmizel mi to v šeře?

A kdo to zticha otevírá dveře?

Čí tvář že mi tak usměvavě kyne?

Ach – to jsi ty, ty Mefistofle?*) Blíž

jen pojď, jen pojď a popas oči již

si na mé bídě... Pro učené spory

jsi udával mne, co já trpěl chorý

a pracoval. Zde viz a jásej nyní:

můj syn byl vyhnán, v dálný dal se svět,

však plížili se za ním, v číši jed

mu namíchali – umírá kdes... V síni

tu vedle leží nemocná má choť.

Jen, Mefistofle, přikroč blíž a pojď

a směj se... Hleď jen, otřískaných snětí

jsem zlomený strom – kam se kácí, kam?

Již brousí topor, on však padne sám

a nebude ti více překážeti,

tvou stínit slávu... Mlčíš? Jak jsi malý!

Máš strach, i teď, že na tebe se svalí

kmen vyvrácený? – Možná je to též!

Utíkej rychle, Mefistofle, běž

a řekni jim, už aby neváhali,

ty nejistoty jsou tak příliš děsné!

Již odkrádáš se? Postůj! Slůvko jen:

ty pravdy, které Bůh vryl v tento kmen,

jsi neshladil, a strom i s nimi klesne.

A, Mefistofle... – Zmizel jak zlý sen.