BLOUZNĚNÍ

Bylo to v šerých večerech, kdy sám jsem bloudil městem,

kdy krámy byly zavřeny a všechny zvony spaly,

kdy unavené oči lamp

se dlouhým bděním do noci pozvolna přivíraly.

Já snil jsem o zapadlé chodbě s renaissanční mříží,

jež zavřena. Rezavý drát pak zvonce z šedé stěny

se protáhl a zohýbán

podává rukověť. Kdes v chodbě zvon tlí roztříštěný.

A starý park se měkce tmí za renaissanční mříží.

V něm somnambulní slunečnice někde při zdi lkají

a fontán pláče beze slz,

že růže tichem líbané pomalu uvadají.

Já chtěl jsem vzbudit’ zmlklý zvon, až vzkřik’ by vytřeštěně,

a branou projít do komnat, kde království je stínů,

usednout’ mlčky na balkon

a snít’ na loktech měsíce, jež spouští v rozvalinu.

A zapomenout’ na město, jež zahaleno v kouři,

a ve snech svých se usmívat’ a sepnout’ ruce obě

a k neznámému modlit’ se

a k nebi, zemi modlit’ se a modlit’ se i k sobě.