Blud.

Od jihu na sad teplý vánek vál,

já vedle otce u jabloně stál

a díval se, jak svěží, útlé rouby,

dřeň na dřeň, prutům opatrně snoubí,

až v posled svoji chvějící se ruku

na moji hlavu dal

a mluvil hlasem plným truchlých zvuků:

„Jest ukončeno; ujme-li se as?

zda záře dost i vláhy skytne čas,

by ostrev moje záhy vzešla snětí

a dařila vás ovocem, mé děti?

Mně milá práce nekyne již darem,

zrak častou slzou zhas’,

a množství rýh je na mém čele starém.

A vzejde-li, kdo sčeše tento kmen?

Vás jiný život z domu láká ven!

Nuž jděte jen, a rukou nemozolte,

svou každý dráhu podle srdce volte;

Bůh dej vám svoje požehnáni všude –

leč svůj až dosním sen,

zda lépe vám, než u mne, děti, bude?“

Já zachvěl se, ba chvím se doposud.

Žal otce zhnětl v půl a z půle trud;

štěp, jejž nám vroubil, skvostné plody nosí;

kol do kola je plno čerstvé rosy,

či slzy jsou, jež skropily tu půdu,

že těžký jal mne blud,

jímž bez ráje dál světem bloudit budu!