BLUDIČKY – SVĚTLA.

Podzimní šeří vidiny mlžné vanou z dáli;

vlínají v lesy, plouží se lady, tíhnou v skály...

Od bařin v skoku zticha

bludička za bludičkou vzdychá,

z hluboka vzdychá, z těžka vzdychá.

Světélka bílá – lilie ruček sirých dětí;

neznaly nikdy rodičů, mřely bez objetí...

Hledají otce, matky,

vracejí v svět se zase zpátky,

nezdolně zpátky, stále zpátky.

Útlé ty ručky, sepjaté v prosby zaslzené,

tucha a touha něžností neskojených žene...

Kde že jsou rodné chatky,

aby k jich prahům létly zpátky,

nezdolně zpátky, stále zpátky.

Plaménky hnědé – závistí srdce seschlá, zvrhlá

chvějí se, jak by vichřice v zvadlé listí vtrhla.

Nepřejná sama k sobě

nemají klidu ani v hrobě,

v hlubokém hrobě, v zrostlém hrobě.

Blíkají v okna, derou se v krby, do snů lidí;

kde že se dá, jen o těl a duší klid je šidí.

Tráví se v žlučné zlobě,

jejíž hlod netrouchní ni v hrobě,

v hlubokém hrobě, v zrostlém hrobě.

Bludice siné – strhané zraky samovrahů

kmitají nazpět v života zpromrhanou dráhu...

Upnou se na rozcestí;

číhají lačně, kde že štěstí,

na zemi štěstí, lidské štěstí?!

Číhají noci, číhají léta dlouze, bděle...

Na cesty kol nich za stínem stín se stele.

Dříve, než mohlo zkvésti,

chladne a vadne všecko štěstí,

na zemi štěstí, lidské štěstí!

Modravá světla – čekanky, trysklé z lásky dolu,

milenců v žití zoufalých. Duše jich teď spolu

– za hrobem věrné druže –

dychtí jen splynout úž a úže,

na věky úže, k sobě úže.

Od místa k místu putují nedosytny zase,

kde že jim láska vzpučela v pohádkovém jase,

spoutala ženu, muže

řetězy muk a slastí úže,

na věky úže, k sobě úže.

Bludičky siné – jazyků šípy jedovaté;

pomluva, lež z nich sykají, utrhačství klaté...

Plazí se, tyčí v hady;

rdouseny množí se přec všady,

peleší všady, rostou všady.

Čeho se dotknou, uštknuto zákeřnicky hyne;

kudy se vrtnou, mění kraj v pouště nehostinné.

Zamoří blaha sady;

klety a zažehnány všady,

peleší všady, rostou všady.

Plameny rudé – krvavé, žhoucí vrahů dlaně

svíjejí se a těkají kradmo ze stran k straně;

plaše se krčí, děsí,

jak by je bičovali běsi,

šílení běsi, krutí běsi!

Prchají divo, srážejí se a ptýlí na vše strany,

vybuchnou, hasnou, nítí se, hupnou přes balvany.

Třepou se v křečné směsi,

jak by je rdousili již běsi,

šílení běsi, krutí běsi!

Plápoly zlaté – kalichy zářné obřích květů –

myšlénky věštců, zneznané v prvním božském vznětu,

provřely země stěny,

šlehají v obzor lidstva zmžený,

v temnoty zmžený, v bludy zmžený.

Záblesky jejich vnikají břitce do staletí,

vzařují dráhy závratné k lidstva nebevzetí.

Věky zas pohlceny

znova rvou k slunnu obzor zmžený,

v temnoty zmžený, v bludy zmžený.

Světélka – světla – bludičky – dál jak v beznaději

zavlhlou nocí zimničně na pouť bludnou spějí...

Nad mhami do blankytu

průvody hvězdic krouží v svitu,

v pravěkém svitu, v klidném svitu. –