BLUDIŠTĚ LÁSKY.

Já Lásky příbytkem jak bludištěm jsem šel.

Před sebou, kolem sebe – co tu zrcadel

všech tvarů a všech barev, postavení!

A ve všech, jak by tisícerá žena,

se Láska shlížela ze všech stran odražena.

I nevěděl jsem, kdy jsem stál, kdy šel,

kdy kráčel v před, kdy v zad se navracel,

kdy, v kterém odrazu jsem Lásce blíže byl –

v kterém že vůbec z těchto zrcadel

je věrně odražena,

kde končí maska, kde začíná žena –

a jaká tedy je ta pravá Lásky tvář.

Já ani nevěděl,

v prostoru jakém že se nalézám:

Vždyť samé zrcadlo byl, samý klam –

a já jen o zrcadla narážel!

Takové nekonečno, nekonečno žen,

takové nekonečno možných Lásky tvarů,

takové nekonečno možných k Lásce vztahů –

a všecko v pouhém zrcadlení jen!

Takové množství možných k Lásce cest,

a přece nevědět, kde ona Láska jest,

v tisíci maskách se zde zrcadlící!

A kdy Jí nejblíže jsme, nevědět,

a jak se zmocniti Jí, nevědět!

I stanul jsem, a v středu zrcadel,

k tisícihlavé Sfinze v tisíceré síni

jsem takto děl:

„A kdyby’s ještě více masek měla,

přec máš-li masky, musíš mít i tvář,

a kdybys v ještě víc se plochách obrážela,

za těmi zrcadly se musí krýt přec tvář!

Což nelze zbýt se těchto zrcadel,

s maskami nikdy hotov být?

Ó žel!

Vždyť jenom tak se mohu nasytit,

když bez masky Tě budu moci mít,

Tě políbit,

ó Lásko!“

Tu odněkud jsem slyšel temně znít:

„Dřív musel by’s se Bohem-Koncem stát:

Všech masek lidství v sobě, masek dění kolem,

všech masek poměrnosti, změny Života se vzdát!“