Bludná duše.

Ve tmavém stínu hor, kde slavíci se bojí,

jak bílý paprsek, hle, zahalená paní,

pozvolna kráčí v snech, kosatce v ruce svojí,

po břehu potoka, nad nímž se vrby sklání.

To bývá z večera, kdy šero mdlé a teskné

nad krajem unylým jak závoj ženy splývá,

a měsíc stříbrný se v modrých vodách leskne,

a vánek naivní v haluzích stromů zpívá.

Tak kráčí malátně ta zádumčivá žena,

jak hvězdy zářící jsou velké oči její,

a vlasy havraní jí plynou přes ramena

a bílé lilie se před ní uklánějí.

Topoly ševelí a útlé břízy s nimi,

a kterak ubírá se, cestou ze sna plaší

labutě ospalé, jež třepou křídly svými,

co závoj stříbrný se s nebe k zemi snáší.