Bludná mysl.

Proč bloudíš, mysli má?

Hle, vše se vůkol leskne v jarní kráse,

violka vábí, nebe usmívá se,

ve stinném loubí slavík klokotá,

a květná jabloň mladý květ ti dá:

již v srdce každé vešla naděj nová,

přemoz i ty bol, jenž ti v srdci hlodá,

buď dítkem přírody, slyš její vábný hlas,

jak kvítko oživni, vrať k životu se zas.

Ty nechceš, mysli má? –

Vzdech ozve se jak jemné žalování,

přehluší sladké v loubí klokotání,

z oka se zvolna bolná slza line,

s violkou splyne a violka hyne.

Již věřím, mysli má,

že zhasla záhy mladá síla tvá;

májový den již nemá pro tě vnad,

i smutnou jsi, když odívá se sad.

Buď mužna, mysli má!

Patř Vyšehrad! hle, jak se pyšně rdí,

co kmeta líc, když o něm chvály zní.

Tam hrobka otců, zašlé slávy kmit.

Nevidíš ráno, ne červánků svit?

Ó vítej ráno! skřivánci již pějí,

po celé vlasti čerstvé vánky vějí,

žilami žití síla probíhá,

vzchop též se k činu, bludná mysli má!

Slyš Vltavu! zdaž hlasy její tlumí,

když kolem tvrze bouřnou vzpouru šumí?

Jí posud králem starý Vyšehrad;

jemu se koří, když je ticho všad,

a šumem dumným vzdává jemu chválu

a věrně hlídá starou, šedou skálu. –

Buď Vltavou! – Nemůžeš, mysli má? –

Vzdech ozve se dojemné žalování,

přeruší proudy, – tklivé klokotání,

zkalený zrak ku Vyšehradu zhlédne

a záře bledne. Ubohá mysli má!

Již zlomena je jará síla tvá.

Již nepovzneseš k hrdému se činu,

již nedovedeš smýti starou vinu,

a dokonána jesti pouť i tvá.

Kam ještě bloudíš, mysli má? –

Nezní víc jemné vzdechu žalování,

již slyšet řeku, – pěvce klokotání,

zjasnělý zrak se v cizí oko noří

a líčko hoří. – Již chápu, mysli má!

do sivých očí vede cesta tvá!

Však chraň se, mysli, těchto očí sivých,

neb ztracena jsi ve přeludech snivých.

Jsou bludištěm; ty v jejich hloubku zříš

a najednou se v srdci uvidíš.

A v srdci tom jest krásně jako v báji,

Zabloudíš-li, pak utoneš v tom ráji,

neb v říši té svůj celý najdeš svět

a nikdy více nebudeš chtít zpět. –

Přec bloudíš, mysli má?

Pak nebohá, jsi ztracena.