BLUDNÁ OVCE

Kde že jsou ty anemonky,

kde že jsou ty květy luzné,

kde že znějí družné zvonky –

ach, vždyť nikde není jich!

Bože, jak se obzor stmívá,

Bože, jak vše šedne kolem,

Bože, jak se úzkost dívá

z dálných ledů modravých!

Kde se vítr vzal, jenž mrazí?

Kde se vzalo tolik trní,

kde se vzaly tyhle srázy,

černé prorvy u nohou?

Co jen mohla zde jsem chtíti,

co jen v útěk pohnulo mne,

co jen, jaké bludné kvítí

zavedlo tak ubohou?

„Hafy haf, ty vrtošivé,

hafy haf, ty bludné jehně,

hafy, dobytčátko chtivé –

co běžíš jak opilá?“

Ach, toť chundeláč náš asi,

ach, toť morous svědomitý,

ach, ten, z něhož jehňata si

občas žerty tropila!

Prchnu, ať si vyje z dola!

Prchnu, ale on zas v patách!

Prchnu. – Slyš však, za ním volá

neodolatelný hlas:

„Ovečko má, prachem šedá,

ovečko má, neutíkej,

ovečko, tě pastýř hledá,

vrať se v lokty moje zas!

Najdeš, čeho hledala jsi,

najdeš víc, než chápat můžeš,

najdeš květy božské krásy,

v nich tvé srdce zahýří.

Budeš zase bělost samá,

budeš šťastna, budeš krásna,

budeš zase ovečka má.“

Pastýři, můj pastýři!