Bludné dítě.

V temných lesa hlubinách

sirotek se potuluje,

a těm lesním pustinám

duše tesknotu žaluje.

Ptaly se ho vůkol stromy:

Bludné dítě, co ti schází?

Dítě kráčí dál a štkáním

každý krok svůj doprovází.

Projde lesy, přejde hory,

až svým pláčem pohne bory,

tak že teskně pozašumí:

dítě jím však nerozumí.

V hloubce lesa potok vzniká:

Studánko, dej trochu vody!

„Pro lidské jen děti plynu;

ne pro hříšné víly plody.“

Vedle keřík jahodový;

toho prosí o jahody,

keřík ale hladovému

odepře své sladké plody.

Dítě včelku o med prosí:

Včelko, dej mi trochu medu!

A ta bzučí z medné rosy:

„Panchartovi – leda jedu.“

Včelka s smíchem dále lítá,

keř své jahody počítá;

včelka jinde rosu pije,

a keř jahody své kryje.

S nepokojem bor zašuměl,

rád by děcku porozuměl;

potok ale bujně šumí,

schválně děcku nerozumí.

Aj, v tom zazní lesem širým

žežhulice žalování;

při tom hlase dub i lípa

moudré svoje hlavy sklání.

Každá snětev napíná své

síly k slechu pozornému,

každý lísteček naslouchá

s chvěním zvěstu žalostnému.

Lístky chřadnou, bor se chvěje,

žal jim družné žežhulice

každý lístek rosu pláče

a bor šumný nezní více.

Běda běda, zavzní hory,

naše paní, dobrá víla

se svým krajem už se loučí,

by nás navždy opustila.

Běda, běda, zavzní bory,

naše paní dobrá víla,

nebude nás pěstit více,

v kukačku se proměnila.

A kukačka žalným hlasem

s lípami se vůkol loučí,

stinným dubům ale snažně

svého sirotka poroučí.

„Pěstovala jsem vás, lípy,

i vás, duby, kochala jsem;

starejte se o mé dítě,

neboť ve vás doufala jsem.

Bolí mne to, že se od vás

na věky teď loučit musím,

ale pro své milé dítě

ráda všecka muka zkusím.

Třeba mne teď boží ruka

v ptáka žalů zakouzlila,

přece plesám, že jsem lásky

sladké něhy zakusila.

Věčně zdrávi zelenejte,

já v cizinu zakletá jsem;

sirotku jen mřít nedejte,

pak i v kletbě blažená jsem.“

Po těch slovích lesní stromy

takto k vlnám promluvily:

Nechcete-li, zlostné vlny,

abychom vás nezkalily –

Nechcete-li, abysme vám

chladných stínů nedopřály:

kážeme vám, byste dítě

pramenem svým pookřály.

Bázlivě se vlnka krouží,

věru nechce vlastní škody;

aby sluncem nevypráhla,

podá děcku chladné vody.

Na to vlnka přísným hlasem

takto květům pohrozila:

„Nechcete-li, bych vás déle

čerstvou vodou nerosila:

donuťte keř jahodový,

ať své jahody odkryje,

sice každý květ i trávka

naposled mou vodu pije.“

A hle sousedky na vůkol

samy jahodník odkryly;

tak že nejsladší jahůdky

siré dítě občerstvily.

Kvítky na to bůjné včelce

taky tajně pohrozily

a dětinskou žehravostí

hlavky své do stínu kryly.

Takým vzdorům bystrá včelka

okamžitě srozuměla,

bzučíc, bručíc k medovníku

sama s děckem doletěla.

Na to dítě ukojené

ustalo od žalování;

již i spánku požehnání

nad hlavou se jeho sklání.

Dobrotivá příroda tak

děcku zahynout nedala;

protože se vlastní máti

za sirotka přimlouvala.

Na rozloučenou teď zavzní

žežhulice dík a lkaní

a nad dítětem se tíše

stinné stromy smutně sklání.