Bludné duše.

Jsou lidé, kteří v celé žití

hlídají rodné země práh,

jenž sebe doma cize cítí

jen v snění nebo myšlénkách.

Jim stačí obzor povědomý,

za moře sobě nepřejí,

zde klidně staví stany, domy,

svou pýchu i svou naději.

To tajné pouto, které vleče

jich noha žitím za sebou,

v něž pot i slza časem steče,

to stalo se jim potřebou.

Tak lehce mrou, jak vždycky žili,

a jejich duše blažená

pak hlídá hrob jich, v sněhobílý

květ kaliny tam vtělená.

Jsou jiní, které divá touha

od rodných záhy žene bran,

jich život – karavana dlouhá,

či koráb, bouřným vichrem hnán.

Pod palmou nebo pod stožárem

v mžik přilétne k nim vlídný sen,

a tehda divným jakýms žárem

jich obličej je zanícen.

O rodné zemi sen... a v bdění

zří ptáky spěti k domovu,

tu klnou svému poblouzení

a dále spějí poznovu.

Na moři pustém, v pouští kleté

zlá choroba je zachvátí,

jich kosti divý Samum smete

neb hnusný žralok utratí.

Jich duše rodnou zemi hledá

a kvílí v marném toužení –

to bouřlivák tam křídla zvedá

a křičí v divém úpění – –

To divý orkan pouští šílí

a lítá prudce sem a tam,

štká, prosí, úpí, stená, kvílí,

od vlasti svojí dalek – sám.