BLUDNÝ BALVAN.
Kde skála, na níž mohu odpočinout?
Kol strmé stěny sinavící běli
a koryta, jež plna hrotů skalních
v tmách bystřinami hučí v širou propast,
a čas od času zamávnutí křídel
velkého orla cítím nad svou hlavou,
jenž třímá v drápech slunce purpurové...
A tajemno tu jako na dně moře;
svou touhu moci o cos’ roztříštiti
a v chaosu své vlastní síly zhynout...
Kde místo, na němž mohu odpočinout?...
Chrám veliký se klene k modré výši
a vypravuje svoje divy vichrům,
když dují z dálky, vyvracejí jedle
a staré pně jak vykotlané zuby.
Čís’ obří ruka zvedá svoje žezlo
a sklání je do údolí, kde chaty
jak kuřata se v uděšení tulí
ke skalní masse vyvřevší ze země.
A hvězdy, které z mojí hloubi svítí
za večerů, kdy fantasií roje
se kolem hemží v čarovném svém kruhu,
jsou myšlenky, jež příroda v mně budí,
jež plní vše a stále ve mně rostou,
neb jediné já pravdu cítím z všeho
o trvání a věčném navracení...
Tak vysoko jsem, že již výše neznám.
A myslím stále o významu všeho
a cítím všeho souvislost a krásu.
Pod mými křídly plují utěšeně
planety – světy svojí přesnou drahou...
Proč nepřijdeš ke mně, když sobě zoufáš?...
Jsem v tvorstvu, všeho prasíla a rozmach,
jsem neklid, Babel věčné Harmonie,
kdo ve mně číst zná, poznal smysl všeho –
mne děsí se, já miluji však všechno,
vždy nepochopen a vše pochopuje,
jsem prvopočátek a budu konec,
a Země, jež květ nejkrasší můj byla
se z mojí krve z temnot narodila.
Já nejsem duše, nejsem také hmota,
jsem velký jícen
živící se temnem.
A časy jdou a nic mne nevyplní,
vše nicota je – já jsem symbol její!
Znáš stvoření taj?
Zda je ti to známo?
Zři v svoje nitro,
pohleď kolem sebe.
Sám o sobě jsi svojím vlastním světem,
svým stvořitelem,
svojím vlastním tvůrcem.
Když nebylo nic, ty již byl jsi tady,
až kdosi Velký pak ve plášti hvězdném
tě vzbudil k bytí,
k vědomí a duši
a mrštil tebou jako souhvězdími
ve vesmír kamsi v propast nekonečnou
a dal ti tvořit,
jak on kdysi tvořil,
a vnukl tobě dar své tvůrčí síly...
Slyš! Tam,
kde bílé květinky se tají,
jak hvězdičky se třpytí
v nebi zemském,
a jalovec kde roste,
slavík tluče...
To stačí ti ke štěstí pozemskému...
Co harmonie všeho ona věčná?...
Kde píseň lásky tvorstva nekonečná!?...
Kde Osudu je neměnného meta?...
Kde počátek je, konec všeho světa?...
Svůj zpívám zpěv o věčném navracení...
Jsme atomy, jež dávají vznik novým,
a smrt je žitím jako život smrtí,
a nechápáno obojí a klamné
v svém vnějším zdání, však kdo zrak má vidí
jich skrytý smysl v transformaci věčné...
Snad poštěstí se a ty zbloudíš dále
než v odvěkého propast bezútěšnou
v svém hledání, jež cílem každé touhy.
Ti, kteří ke mně jdou po strmých cestách
a jimž jsem démon snu a prohloubení,
v té výši, která domovinou větrů
a hlubokého v sobě přemítání,
se navzájem v svých zracích obrážíme,
my věčně blízcí, věčně vzdalující,
toužící dolů, věčně k výši hnáni
a naposledy v sobě překonáni.
Ó vření, vření, obrovité vření
a nikde tvaru pro ně k nalezení!...
Jsem myšlenka, jež nad tebou se vznáší
v svém chladu, ústa velká, nad vše čnící,
k nimž měsíc, slunce chodí odpočinout
na svojí pouti vesmírovým mořem.
Jsem věčné „tuším“ nikým nezbadané,
v mém lesku leží obrovité vody
a strmé věže chrámů světa božstev.
Mé celé nitro v jednom lesku plane,
ze zářícího skláním zářící se,
blažený, který ve svět blaho vlévá,
to je můj zákon, moje předurčení,
já plavec jsem, jenž měří hloubku výší,
a moje říše říší ducha sluje,
odvěká říše duše vykoupení.
Je ve mně mír a mírem existuji,
jsem cestou tvou, ač každý nedojde mne
neb cesty ke mně výšinami spějí
a roklinami, moři, ledovcemi,
kdo ve mně je, zná tajný smysl všeho,
jsem odlesk věčné nitra harmonie.
Jak krásné je to v klíně domoviny...
V údolí klidném blízko horské chaty
bloudivý balvan leží obemšený
ve tichém v sobě samém obrážení,
kol něho pase pastýř stádo svoje
a píská si na fujaru svou píseň
o mořských okách, orlech, skalách věčných,
jež strmí chladně pyšně jako Osud
nad údolí, jež zelená se tichým
a nekonečným mírem protrpění.