Bludný pacholík.

U mladé vdovy kmotra sedí

a mezi tím, co slze cedí,

stále ji hučí do uší,

že dlouhý pláč jí nesluší.

„Věřte mi, škoda nastokrát,

co živým patří, mrtvým dát,

těch neprobudí žádný pláč –

s láskou se musí hospodařit.“

„„Ach, prosím, kmotra – mlčte rač!““

„Věřte, že hřích to mladost mařit,

to trápí je hloupá věc.“

Již vstala – teď snad půjde přec,

ne – stále ještě vede svou:

v tom haf, dav hou –

zdá se, že stín tam dole zaštěkal.

Ten zvuk vdovičku polekal,

kmotra však, baba jedovatá,

přiskočí k oknu – „„Co to bylo?““

„I moje zlatá, boubelatá,

dvé očí se tam zajiskřilo,

odpusťte, prosím tisíckrát,

vždyť se mi ani v snách nesnilo,

že překážím.“ „„Pro bůh, co máte?““

„Holoubku, vy se ještě ptáte,

chudáka čekati nedáte –

již půjdu.“ „„Ale prosím vás,

za mák těm řečem nerozumím.““

„I vždyť já také mlčet umím;

zejtra se ale pozvu zas.

Dobrou noc, moje dítě zlaté,

jen šetřte svoje jasné oči.“

Pomálu ke dveřím se točí

a plete páté přes deváté,

ve dveřích ještě vede svou,

v tom haf, dav hou!

Jako by vlk tam dole zaštěkal.

Však babu zatím kozel vzal –

Jak ouzko vdově o samotě!

Chce zazvonit – slyš: ťuk a cink,

jako by někdo v okno řink'

a z pece skočí staré kotě,

tím skokem svícen převalí,

zamňoukne, prskne – vyletí –

a v tom je píseň slyšeti,

jenž zavzní tiše z povzdálí:

„V pustých stepách nám zhynul den,

před vlkem strach nám plaší sen,

bloudíme v tmách, můj pes i já,

ach, kdo nám chléb a noclech dá.

Ta širá step zlá hostina

a lůžko zlé ta roklina,

zlá peřina ta chladná noc –

ach, kdo nám přijde na pomoc!?

Můj pes vždy dobře čenichá –

což tady duše nedychá?

byla ta svíce bludičkou?“

V tom haf, dav hou –

ba právě, lačný pes tam zaštěkal.

Vdovičku úžas popadal.

Zděšená ve tmách lůžko hledá,

aby se do mdlob převalila,

je ale tak nesmírně bledá,

že bledost i tu noc proníká,

vábný to zjev pro pacholíka;

teď vzkřiknutím se vyzradila

a znovu píseň zazvučela:

„To není klam! – kdo tam,kdo tam?

dovolte, k vám ať zavítám,

jsem sám – jen věrné zvíře mám,

ach, dejte chléb i lože nám.

Přispějte, ach – otevřete prah,

nemějte strach – vždyť nejsem vrah;

bloudíme v tmách, blíží se noc,

přispějte bídným na pomoc.“

A zpěvák ještě neumlk'

a v dáli již tam zavyl vlk,

zavyl tu lačnou píseň svou –

v tom haf, dav hou

zděšený pes již z blízka zaštěkal.

Žebrák na okno zaklepal,

luna se z mraků vyvalila,

a vdova k oknu přiskočila;

„Kdo to?“ dí smělejší teď žena,

žalostnou písní obměkčena;

lstná luna vylila svou zář

tam na mladou a slíčnou tvář!–

Zavrzalo okno: „Dobré dítě,

pojď blíž, ať oko uvidí tě.

Čí jsi?“ „„Nikoho v světě nemám.““

„Kde domov tvůj?“ „„Ten stále hledám.

Jsem bludný, sirý pacholík

a hledám dobrou matičku.““

„Pro pána, snad jsi pikulík!“

„„Najdu-li hezkou vdovičku –““

„Čtveráku, zdáš se pochlebník“ –

„„Za teplou v zimě světníčku

a chladnou v letě, složím dík

a k tomu sladkou písničku““ –

Utíkej, hoch ten omámí tě!

„Aj, vždyť to jenom chudé dítě!

Postůj drobátko, milý hochu,

co na krbu jen rozžhu svíci.“

„„A nevidíme při měsíci?

a zatím mám tu hlady mřít?““

„Věru jsi nedočkavý trochu,

půjdu ti vrátka otevřít.“

„„Jenom zde kytku odestav –““

„Pro bůh!“ „„Jsem tady – živ a zdráv,

víš – rád bych šetřil pověst tvou –““

v tom haf, dav hou,

za pánem skočil pes a zaštěkal.

Hned v troubě kůře vyčuchal,

neprose nic o dovolenou

dones to věrně pacholeti,

jenž zatím vdově u kolenou.

„Věru, že hltavé jste děti!“

„„Nač jídlem dlouho času mařit?““

„Chtěla jsem oukropku zavařit.“

„„Chutná i chléb, když pravý hlad!““

„Chtěla jsem vám i medu dát“–

„„Za med já dávám hubičku!““

„A teď mě nech – ať mohu stlát“

„„Za lože dávám dušičku!–““

A k ránu baba zaklepala,

„Nu, kmotra, či jste dobře spala?!“