BLUDNÝ STÍN.

Den šerý, jesenní, zplál v posled červánkem,

když dole už se tmělo,

hrad starý zahalil v ten závoj růžový

své vráskovité čelo;

dech větru s šelestem v houšt keřů opřel se,

jež divoce tu bují,

a smutné topoly zde tmavé hlavy své

jak v pozdrav ukloňují,

jak v tichém loučení, neb vítr bouřlivý

jim všechno listí střese,

i sadu hradnímu – kdy z nikad k odporu

se hlásky nepovznese –

Hrad bouři vzdoruje, ten starý, sešlý hrad,

a údol halí pára –

tak chladno, chladno kol – – jen skráň má palčivou,

kde skrytý plamen hárá.

Já větru naslouchám, jak lítá po hradě

a bije v skalné boky,

a teskně dívám se, jak bloudí po valech

můj démon černooký – –