Blýskavice.

Za teplých, jarních nocí v létě,

kdy ticho vlá již v celém světě

a v luny svit se halí víska –

tak často v dálce náhlou září

se po obzoru zlatě blýská...

I říkávají hospodáři:

„Toť blýská se nám na časy!“

A čekávají potom s touhou

v svém srdci prostém dobu dlouhou,

že pohoda jim nebe zjasní,

a pod krov svezou sklizeň suchou

a s vírou tou juž jsouce šťastni

si nevzpomenou ani tuchou,

že naděj pouhá – nespasí! –

Tak na obzoru duše mojí

po smutku dnech a vnitřním boji

když úsměv někdy slunce kmitne –

hned zbouzí se mi teplo v čele,

a, že snad přec mi jitro svitne

po dlouhé, trpké moci stmělé,

já doufat počnu bezděčně...

Leč rok se střídá zvolna s rokem,

a s každým téměř dívčím okem

já plát už mním své jitro spásné,

a v líci taje stud a rdění

tak stále čekám na dny krásné

a srdce svého vykoupení – –

kdy přijde vrak mi konečně?...