BÖCKLIN.

Smrt, kterou vždy tušil za sebou,

dohrála na skřípkách píseň svou,

a houslí těch jejích vzlyky a skřeky

teď tály v tón měkký.

I zamknul své oči. Slyšel v snách,

jak hudby té ozvuk zněl a táh’,

pln smíru a něhy, smutku a shody,

ne, šum to jen vody...

Ta tmavá a tichá jako sen,

jen stříbřila skály krajkou pěn,

a skály ty v žlutém přísvitu stály,

jak plynul k nim z dáli.

A jak se k nim blížil jeho člun,

tu zaplály hrobky, plné run,

a cypřiše – zeleň jejich se tměla –

svá sklonily čela.

Tak, jak jej kdys viděl, tuchy pln,

vstříc kynul mu ostrov mrtvých z vln,

a slyšel, jak voda mrtvá jej nesla,

šum, šplíchání vesla...

Teď přistál a divnou vůni vdech’,

a cypřiší zavzněl hlubý vzdech,

a celý ten ostrov po stínu drahém

se rozechvěl blahem.

V své hloubi se zachvěl, odtrh’ v ráz

se ode dna moře – hromu hlas –

a ostrov již tiše, skály a sluje,

dál pluje a pluje.

A pluje vždy dále, jasem, tmou,

jej rybáci zří, když lovit jdou,

jej snílkové zří všech pásů a zemí,

jak táhne kol němý.

A pluje vždy dále, věčný stín,

se do šera ztrácí, v mlhy klín,

a od věku k věku s červánkem, zoří

se nad vlny noří...