Boecklin a Smrt.

Byl v plném sil svých rozpuku.

Jej genius ved’ za ruku,

zřel v moře tůň i v azur nebe,

tu napadlo mu: „Maluj sebe!“

Pln žití, smíchu štětec vzal.

Kdos, cítí náhle, vzadu stál,

tvář obrátil – hle, právě za ním

Smrt stála s děsným ušklíbáním.

I cítil náhle v žilách mráz,

byl slabší jeho štětce ráz

i váznul hlas mu skoro v hrdle

a barev tóny divně stvrdlé.

Na svého hosta pohled’ blíž,

zřel, kterak hlavu chýlí níž,

a vidí, na skřipky on hraje,

a slyší divné, divné báje.

Ty skřipky, na které hrál host,

to vybělená sluncem kost,

hnát smyčec, žíně, které kvílí,

to dlouhé ženské vlasy byly.

A hrála Smrt: „Vše mam a klam,

já tebe mám juž tu i tam,

kam hneš se, za tebou se šinu

a nevíš sám, tě k srdci vinu.

Když lokáš z číše nadšení,

jsem na dně její – zděšení,

když barev orgie tě zpíjí,

jsem pohřební v nich melodií.

A dělej, co chceš, já tě mám,

jsi můj a vše jest klam a mam,

rci sám, co můžeš? Marné boje!

když chci, je torso dílo tvoje!“

Tak hnátem dávala si takt

a tónů ostrých katarakt

se lil jak jiskry do tmy noční.

„Nuž, máš-li chuť, svou práci počni!“

Však mistr jen se pousmál,

zas pevnou rukou štětec vzal:

„To sobě vymyslyla’s špatně,

nuž škleb se věčně na mém plátně!

Jsi stále za mnou, vím to, vím,

mně chytáš štětec – tomu rým,

tu brk, tam štětec lámeš v kusy

a vyhraješ – že tak být musí.

Leč to náš triumf jediný,

se vnořit v žití hlubiny

pod zrakem tvým, když nejvíc číháš,

být tvůrcem, kde svou kosu zdvíháš.

Já nevím – ty však nevíš též,

kde všeho cíl, kde pravda, lež,

ty slepě jdeš – já vidím pouze,

co nesmrtelné v mojí touze.

A tak jen dále za mnou stůj

a stokrát řekni: „Můj jsi, můj!“

a hraj si dál a co chceš, zpívej,

pitvorně k tomu hlavou kývej!

Mně jedno, paní zubatá!

Má duše divně dojatá

před zrakem tvým jen chytá žití,

jež nekonečnem plá a svítí...“

A bleskem štětec letěl dál,

Smrt hrála, mistr se však smál,

zvyk’ Smrti – neb se nepoleká,

kdo tvoří. Ať si kmotra čeká!