BOHATSTVÍ.

Za stotisíc polibků,

za milion vzdechů

dali jsme si v jarní večer

sladkou pro potěchu.

Západ slunce zdál se nám

jak hostie svatá,

nad níž hvězdy svítit budou

z platiny a zlata.

Lučin smaragd nesmírný

u nohou nám ležel

a za ním vod stříbrný prut

kamsi k moři běžel.

Safíry a rubíny

okolo nás kvetly,

sem tam křišťal, achát, berryl,

aquamarin světlý,

chalcedon a hyacinth

jiskřily a plály

na jaspisů žhoucí oči,

jež se kolem smály.

A tvých očí topasy

v onyx zasazeny

tyrkysům mých vyprávěly

o snech mladé ženy:

„Eben vlasů, zubů sloň,

rubín rtů jsou tvými,

plamen tvůj když prolne údy

alabastrovými.

Perly slzí, vonný dech,

všecky těla divy

patří tobě, dáš-li v duši

moji oheň živý...“

A já se jen usmíval

a já se jen díval –

„Slyšíš, ženo? Volá Pan –

či to slavík zpíval?“

V našich očích oheň vzplál

s touhou bezejmennou...

Do jitra jsi byla ženou

v plamen proměněnou.