Bohatýr.

U dolského mlýna

roste jeřabina,

plakala tam matka

jediného syna.

Do boje ho zvali,

meč mu v ruce dali,

na rozhodnou z domu

pěkně zadudali.

„Synu české země,

sivo je mé témě,

vrátíš-li se?“ „Vrátím,

jako ptáku je mně!

Vrátím se, ba vrátím,

k lesům svým a hatím,

jen až nepřátelům

řízně dluhy splatím.

Jako děd blíž Ústí

v orla budu růsti,

jestliže se do mne

vlčí dravost pustí.

Stepám u Tachova,

přiletí-li znova,

supa nenávisti,

jenž nám srdce klová.

A přijde-li tomu,

od Domažlic domů,

smetem nepřátele

v blýskání a hromu.

Nežalujte, máti,

ku právu chci státi;

ubožák jde v pole,

bohatýr se vrátí!“

„Synu, milý synu,

na srdce tě vinu,

ale než se vrátíš,

utrápím se, zhynu.“

„Matičko, mé žití,

musím, musím jíti;

lépe umřít v boji,

nežli otročiti.

Matičko, mé zlato,

nemyslete na to,

přetéká, co křivdou

dávno vrchovato.

Dobré zvíte zvěsti;

Pán Bůh dá nám štěstí;

žhavé srdce v hrudi,

chladnou zbraň mám v pěsti!

To dvé neoklame,

svaté právo ždáme;

to-li život stojí,

tisíce jich dáme!“