BOHATÝR.

Pan rytíř nemá pokoje,

o svaté válce dumá, –

i on se vydá do boje,

ač v levé noze dnu má.

Na Saraceny, na vrahy

křesťanstvo brousí zbraně,

pan rytíř dost má odvahy

se taky pustit na ně.

Pan rytíř bývá zdlouhavý

v ledačem, co kdy kutí,

však co teď vzal si do hlavy,

provede s ráznou chutí.

Ej, nekřesťany pohubí,

chvilky by nerad propás’,

nějraděj’ v krvi vrahů by

se brodil hned až po pás!

Drátěnou košili si hned

i jiné prádlo chystá

rytířstva všeho čacký květ,

bohatýr-podagrista.

Života nečinného syt,

rek bez bázně a hany,

meč kázal ostře nabrousit

na vrahy, na pohany.

Statečně s nimi dá se v boj,

a v prach je zdeptá všecky,

ty Saraceny-vrahy, oj,

pobije jako pecky!

Do města zajel k pasíři –

hned na brnění míru

vzal mistr panu rytíři,

chrabrému bohatýru.

Rek hotoví se na tu dál,

je nákladná to cesta,

vyzvedl v bance kapitál

i s úroky, pět ze sta.

Pořídil sobě kopí, štít,

na přílbu chochol nový,

ostruhy dal si vyleštit –

však on těm vrahům poví!

Ej, strach a hrůzu pustí v ně,

je rozpráší jak plevy,

až s nahým mečem rekovně

v jich zástupu se zjeví!

Ač trápen někdy bývá dnou,

rád bojovný meč tasí,

jak pohani jej zahlédnou,

hned bude po nich asi!

Chtěl vrahům vzdorovat i dně,

v boj příští směle patřil,

když v apatyce důkladně

se na to zaopatřil.

Tu rozhlížel se kol a kol,

zlé starostí nes’ břímě:

arniku koupil, diakol

i menthol proti rýmě.

I jeleního loje kus

na cestu si tu koupí –

náš bohatýr-podagricus

byl kavalír ne skoupý.

I vaseliny s dostatek

pro všechen případ možný

vzal s sebou statečný náš rek

a rytíř vpravdě zbožný.

I turistické náplasti

potřebí bude: totiž,

tam daleko kdes od vlasti

snad s nákupem je potíž.

Na všechny vzpomněl svízele

té cesty, na překážky,

a řek’ si, trochu nesměle,

i o doverské prášky.

I kokain vzal, kdyby jej

bolely cestou zuby –

teď, pohane, své spásy dbej,

než bohatýr tě zhubí!

Pas vyzvedl si na cestu,

vyzbrojen k dálné pouti –

však nechává zde nevěstu,

což reka velmi rmoutí.

Nevěsta jeho byla „fon“

a dvacet let jí bylo,

vážila dvakrát víc než on:

sto devatenáct kilo.

Pan rytíř má ji tuze rád,

hned po svém věrném meči,

však s sebou nelze si ji brát

pro výdaje i řeči.

Jde rozloučit se s drahým tím

svým pokladem, a v duši

byl dojat mocným pohnutím,

jak ostatně se sluší.

Pan rytíř hlavu uklání,

a žal mu srdce tíží:

ó ach, i suché loupání

se ozvalo mu v kříži.

Jej chvátí bolest převelká,

a těžce vzdychne, ana

tu holubiným nářkem lká

mnohovážená panna.

Ctná děva úpí dojata

a srdéčko ji bolí, –

absolvovala děva ta

kurs dramatické školy.

(To proto jen, že, jak se ví,

a jakož známo v kraji,

prý vždy adeptky herectví

se spíš než jiné vdají.)

Proud slzí tekl přehojný...

„Nevěsto ctná a drahá,

již tedy musím do vojny

na sveřepého vraha!“

Ctná děva smutně zavzdychá

a, slzy v očích, zírá

na svého pana ženicha,

chrabrého bohatýra.

„Můj bohatýre předrahý,“

zašepce v hořkém trudu,

„jdeš na pohany, na vrahy,

a já tu sama zbudu!“

Do očí jemu pohlíží

a v srdci hoře živí:

„Oh, jestli tobě ublíží

Saracen, pohan divý!“

„Rozsekám vraha na nudle!“

rek těší děvu svoji,

jež, oči pláčem zarudlé,

se o miláčka bojí.

Myšlenka hrozná zarmoutí

tu děvu plnou citu:

„Však hlavu-li tam srubnou ti,

co já, ach, počnu si tu!“

„Mlč, hloupá, nic se nestrachuj!“

Zrak její slza rosí:

„Ó drahý bohatýre můj,

a řežou prý i nosy!“

„I neplač, hloupá!“ vroucně jí

a něžně rytíř vece,

ji sladkou těše nadějí.

„No, tak už neplač přece!“

Kdo neprožil, ten nevěří,

co k hovoru tu látky.

Pan rytíř již byl ze dveří,

zas ještě přišel zpátky.

A zašeptal ten muž a rek,

horoucí láskou veden:

„Jen jeden ještě polibek!“

A zas: „A ještě jeden!“

Ctná děva slzy v očích svých

a v ruce knihu měla –

„Na něco málem byla bych

tu smutná zapomněla!

Jeť na mém srdci krutá tíž –

ach, kdo ví, kdož ví, ke mně

kdy, reku můj, se navrátíš

z té nekřesťanské země –

Jdeš v Saracenů divou zem,

kde číhá lest a šalba:

ó podepiš se mi tu sem,

na tuhle stránku alba!“

Pan rytíř – (což jsou potíže

s tím psaním – !) vzdychnul tiše –

to byl od „Města Paříže“

památník nový, z plyše.

Brk do rekovné ruky vzav,

on tedy do té knížky

jí zhotovil svůj autograf:

tři bohatýrské křížky.

Oř věrný dole pod hradem

již netrpěliv řehce –

bohatýr se svým pokladem

se rozloučil, ne lehce.

Pan rytíř smutně v dálku táh’

a zmizel v lesním stíně – –

byl dlouho, dlouho na cestách

v daleké Palestině.

Posílal vzkazy do vlasti,

vzkazoval o své touze:

o arniku i náplasti

též je prý tamo nouze.

O různé vzkázal nesnázi,

o mnohé strázni smutné,

i vaselina dochází – –

A pak jako když utne.

Nadarmo z hradu vikýře

v dál smutná děva hledí –

nevidět pana rytíře!

Co je s ním, bozi vědí!

Nadarmo denně zas a zas

ke hradní věži stoupá,

jen v duchu slýchá drahý hlas:

„No mlč’ a neplač, hloupá!“

Pan rytíř zatím jako lev

se bil v té divé vojně,

proléval udatně svou krev,

i vrahů pobil hojně.

Sto třicet šest jich srubal, ej,

že sám se tomu diví,

až skolil naposled i jej

Saracen jeden všivý.

To vrah byl vskutku sveřepý,

a bez jemnějších mravů,

když pro nic za nic rozštěpí

hned ve dví cizí hlavu!

Meč saracenský jen se zved’,

a hlava byla v půli – –

pan rytíř proto nemoh’ zpět

i při nejlepší vůli.

A jeho děva... ach, je z ní

jen stín! Zrak v slzách koupá,

a stále jen jí v duši zní

to něžné: „Neplač, hloupá!“

Pomalu, tiše odkvétá

a stesk jí srdce svírá,

vzpomíná marně po léta

na svého bohatýra.

Chudinka smutná!... Po čase

jak zašlý sen vše bylo –

tím velkým hořem spadla se

o celých šestnáct kilo.

Na svého pana ženicha

si vzpomínává tiše,

a celý život provzdychá

nad památníkem z plyše...

A vzpomíná, co bylo kdys,

a hledí do té knížky,

a líbá drahý rukopis,

tři bohatýrské křížky...