BOHATÝŘI.

Duch k nadšené mne písni pudí,

bych v struny vlastenecké hrál,

že přece nejsme malí, chudí,

jak mnohý z nás si žaloval,

že dosud proudí v našem těle

všech předků bohatýrská krev,

že nám tam buší srdce smělé –

to vše, má písni, jasně zjev!

Ó nevěrcové zaslepení,

jen pohledněte v minulost,

což naše shoda s ní vám není

ni dneska ještě jasnou dost?

Vždyť my se přímo opičíme

po historických vzorech svých,

cnost každá v naší hrudi dříme,

jež kdysi také plála v nich.

Má píseň jasný důkaz podá,

že pravdivým je výrok ten,

že na každém dnes žádá moda,

by předkům svým byl podoben,

a především to požadují

a uznávají noviny,

když o svých mužích referují

hold vzdávajíce povinný.

Ó čtěte jen, a dozvíte se,

jak velkým ten či onen muž,

že jako před Žižkou se třese

dnes před ním každý sok náš juž,

že při banketu hněvem plana

ten nebo onen genius,

jak slavný mluvil Rokycana,

mřel za svou víru jako Hus.

A na schůzi obecních starších

prý kdos tak moudře rozmlouval,

že darmo bys to hledal v arších,

jež Komenský neb Štítný psal,

ó nejsou to jen plané bájky,

vy skeptikové bez víry,

že máme Jeronýmy, Hájky

i Dalemily, Lumíry.

Ó zůstali jsme pevně věrni

i nejdávnějším předkům svým,

jež v minulosti tmavé černi

jsou zjevem pouze mythickým,

i Horymíru, reku báje,

vždy mysl naše věrna je,

vždyť pověsť jeho poučná je:

kdo uteče – že vyhraje.

A všichni, všichni, drazí páni,

jsme Blanickými rytíři,

již čekají tu uchystáni,

až k boji buben zavíří,

však zatím v neprostupné skále

jsou divným kouzlem zakleti,

tam spíce, spíce, spíce stále –

oh, třeba celá století.