BOHDAN KAMINSKÝ.

Sama, jenom s ranou v srdci

utíkala širou plání,

jenom v ňadru s beznadějí

a na bledé rety její

tklivý úsměv odříkání

zvolna, zvolna snášel se.

Byla noc, a černé stíny

víc a více kol se množí,

létla v les a na ty pláně

a ji bodá v bílé skráně

zoufalosti trpké hloží,

že až vzkřikne bolestí.

Prchala... A netvor černý

za ní, za ní, za ní v chvatu

a jí stále blíž a blíže,

zdá se, že ji uchopí, že

zachytí lem její šatu

a ji na zem strhne v ráz.

Utíkej! Ó prchni, prchni!

Jsi tak krásná a tak mladá,

holubička bílá, čistá,

život zář ti v duši chystá

a snad k mužným prsoum ráda

nakloníš kdys hlavu v snách....

Ale darmo, darmo, darmo!

Nemůže tě schvátit ještě,

prcháš jen, máš dosti síly –

ale v hrdla ovál bílý

přec svých ostrých drápů kleště

zatne jednou netvor ten.

Ah! Je lépe... Zemřeš mladá...

Dlouhá bolest odříkání,

lásky sen a marná touha,

vzdor, jenž všemu jen se rouhá,

zoufalost a zneuznání – – –

vše ti bude neznámo.

Kdybys dál šla pouští onou

již svou žitím – přece kdysi

skutečnosti netvor děsný

vloudil by se tvoje ve sny,

zničil by je – a ty bysi

umřela pak s výkřikem...