Bohdanu Jelínkovi.

Bdím na loži – v obrazů tmavém víru

tvé tělo vidím, jak spí v rubáši,

a zástup andělů ku zdroji míru

jak tvoji duši unáší.

Nad jarních květů tíseň vonnou, pestrou

když bílá křídla k letu rozpjali:

„Nám jeho duše zítra bude sestrou!“

šeptaly růže, fijaly.

A když se vznesli nad lem hor a lesů

a pluli nebes jasnou výsostí,

tu hvězdy v sporném zajásaly plesu:

„Která z nás sestru pohostí?“...

Bdím na loži, noc konce míti nechce,

jak věčnost dlouhá – kol jak na poušti.

Já cítím, kterak své kořínky lehce

v mé srdce bolest zapouští...