Bohdanu Záleskému.

Jak starý štěp, skráň jehož stříbrem zkvětla,

rozpínáš větve hojně obtěžkané,

z nichž písní manna v slovanský svět kane

a v srdce naše tekou proudy světla.

Tys ukázal, byť osudu zášť zhnětla

kmen národu, kdo sílu má, že vstane;

Tvým dechem z půdy vrahy rozdupané

jak anděl boží láska k práci vzletla.

Dva věky líbají se na Tvé skráni;

lesk doby mroucí a svit doby příští.

V nich srdce Tvé jest skvoucí démant ryzý.

A také světlo z něho kol se prýští,

že těm, jež jednou stihlo jeho plání,

zář ideálu z duše nevymizí.