BOHOROVNÍ.

Proud světla zkrváceného se vzduchem šikmou štolou lil,

jenž, těžký vůní snů, jak skalné vrstvy uleh’

a teplým pocelem nám v srdcích pýchu probudil,

jak z jara šum a vření včelstev v úlech.

Já pohledem hladil Ti tváře a dlaní si pohrával vlasy,

jak holub peřím své družky, než k chvíli svatební svolí,

a kolem nás šuměly stromy a klaněly se klasy,

a z dálky výskaly ohnice žluti a požáry makových polí.

A koukol a svízel a chrpy, jež v polích a na mezích kvetly,

tyčily vzhůru chvící se stvoly a volaly kalichů světly

hlasitou modlitbu díků za sluncem řežavícím –

a teskný žal vody, a země znavené oddech

s lehoučkým praskáním klasů a šťávy šuměním v plodech

ve stejném rytmu hovořil s Tvým srdcem zpívajícím.

A slunce, veliké slunce, jež v krve a zlata slávě

za obzor padalo právě,

posledními rudými vlnami, tříštícími se ve mracích,

zpívalo srdci mému bázlivému o větších ještě úpalech a zázracích,

jež vzbudí, až bude v zítřcích k nejvyšším zenitům stoupat

a celou zem, úpící v bolestech zrání, v plamenech koupat.

A mezi nebem a zemí ležela slavná přítomnost třetího našeho rodu.

K sestupu na zem ji lákalo toužení kvetoucích lích,

a tisíc ji volalo vábivých svodů,

ztajených ve vzlyku řeky i větrných proudů kvílivých výkřicích,

na cestu od oblaků –

a nad lukami nesla se slavná důvěra mlhami němými

a zvonila z písní ptáků,

pějících po druhé nad hnízdy opuštěnými...

Ze zahrad měst vzdálených v ústrety nám zavoněly růže,

a svěže ovanul nás mlhy chlad. –

A tehdy v náhlé touze po teple jsme k sobě přitiskli se úže

a po svém vlastním stínu šli, jenž na cestu se klad’.

Dech růží ze zahrad do kraje pad’ a v tichu tál –

chladnoucí slunce viselo nad hloubkou za horami,

a jako deska z mědi západ rudě vzplál...

Byl večer červnový, a my jím nešli sami. –