BOHOUŠKŮV POKLAD. (I.)

„Dědečku, dědečku milý, to ten hrad,

do jehož podzemních chodeb pro poklad

kdysi tvůj známý se o půlnoci vkrad',

a ulekán čímsi tamhle s té skály spad'?“

„Ano, toť Zubštýn.“

„A ještě tam zlato kdes?

Ještě je hlídá ohnivý, velký pes?

Ještě ho nenašel nikdo, neodnes?“

„Ne, nenašel nikdo a najde as ztěží.“

„Proč, dědečku, proč? Že hluboko leží,

na dně až chodeb pod hradní věží?“

„Ne, však jenom kdo duši má čistou a svěží,

čistou jak za jitra rozpuklý květ,

čistou a bílou jak rozkvetlá třešňová snět,

jak na našich horách napadlý sníh,

jak nevinných dětí hlaholný smích –

může jej najít za nočních tajemných tich. –

Však nesmí ho pro sebe chtíti, na zlatu lpět.“

„Nesmí jej pro sebe chtíti, na zlatu lpět...?“

„Vid, dědečku, maminka zdravou byla by zcela,

kdyby jen peněz dost na jídlo, na léky měla?

Zase by chodila, s námi se smála jak dřív?“

„Ba, ba – Ale kde, nekrást, a nabrati jich?

Kdyby byl Vojtíšek aspoň, tvůj tatínek živ...

Eh, eh – – Nesmím si vzpomenout ani.“ – –

„Jenom kdo duši má čistou a bílou jak sníh,

jak nevinných dětí zvonivý, hlaholný smích,

může jej najít za nočních tajemných tich...?“

„Dědečku, viď, že po přijímání,

po svaté zpovědi smyt je každičký hřích,

duše je čistá?“

„Když vroucně se zpovídá, ano."

„O, já budu, já budu –! Víš, k zpovědi půjdeme dnes,

k svatému přijímání zítra pak ráno.“

„Jakže? Již k přijímání? Kolik že je ti?“

„Deset pryč.“

„Deset! – Bože, ten čas tak divoce letí,

jak na jaře voda po příkrém polu. – –

Myslíš, žes včera ho ke křtu na rukou nes',

a zatím on zítra již vychodí školu – –

Eh, eh!“