BOHOUŠKŮV POKLAD. (II.)

Spí dědinka v měsíčním světle a stínu,

jak robátko zaobalené v krajkovou plínu

na černém, měkce hřejícím klínu

znavené, spánkem zmožené matky.

Spí doškové, k stráni ztulené chatky

s okénky jako dlaň, s rozviklanými vrátky,

spí srpy a kosy a pluhy i tkalcovsky stav...

Ticho. – l vlny bystré, šumivé Svratky,

jež s rybkou se honí a do dálek spějí,

se potichu jenom, tlumeně smějí,

jak pozorné děti, když při jejich stole

tatíček usne, vrátiv se znavený s pole,

šplouná a šplouná mlynářský splav.

Spí, spí pohorská vesnička tiše,

jak světelné zámky zakleté říše

s bílými sochami princů, princeznou věrnou. – –

Spí jak drobounké hříbky s hlavičkou černou,

jež na palouk vešly v stříbrný mech. – –

Spí jak holoubci bílí, už snesli se s výše

na tichou zemi, hřebeny mlčících střech. – –

Ticho, velebné ticho – – posvátný klid – –

a tesknota sladká a nyjící, tichounký vzdech...

Měsíc jak úsměvný osud přede a přede

z plného kužele světlo své bledé,

navíjí na stromy za nití nit.

Měsíc jak kouzelník dobrý lehce a jemně

se dotýká spící, znavené země,

stříbrnou rosou, výdechy páry

změňuje její veškeré tvary

v světelně mátožný, kouzelný zjev – – –

Měsíc se sklání jak tiché radostné matky

nad svým robátkem nad kolébkou,

a na čela, na prsa lidí ručku svou hebkou

klade a tiší jich shony a zmatky,

tiší a uspává žaly a muka,

plynoucí slzy, bolestný vzdech.

Měsíc se dívá přes hřeben chatky,

bílými prsty na malé okénko ťuká:

Bohouši, Bohouši Řehákův, slyš!

Ponocný návsím jde krokem a troubí

vážně a táhle, „tú, tú, tú“, jedenáct již – – –

Bohoušku, Bohoušku Řehákův, spíš...?

Vyjeveného hošíka vlasatá hlava

opatrně se, tiše, neslyšně zvedá,

naslouchá, horečně do šera patří

oči, jež hoří jako dvé zelených svic. –

Cosi se pohnulo. – Kdosi zavzdychl – – Nic – –

Na peci oddychuje klidně a zhloubí

rubáním dřeva znavený děda.

Vedle se tulí mladší dva bratři – – –

Není však slyšeti matičky dech. – – –

„Maminko, drahá maminko, spíš?“

zavzní to světnicí tenounce, tence,

jak nesmělé pípnutí malého ptence,

jako když dušička dítěte z oblasti cizí

se k matičce vrátí a vzdychne a zmizí – – –

Ticho a ticho. Jen luna tesklivě snivá

se okénkem do malé světničky dívá

a s lehkou štědrostí šťastného prince

na stůl a zemi, na suky desk

sype a sype své zářivé mince,

až bolí, až rozteskní jejich zářivý lesk.

Hoch pomalu, pomalu, neslyšně vstává

a ke spící matce se po prstech blíží.

„Maminko, moje maminko sladká, víš?

Pod starou věží uprostřed lesů

poklad je velký hlídaný zástupem běsů – – –

Jenom kdo duši má čistou a bílou jak sníh,

jak nevinných dětí zvonivý, hlaholný smích,

může jej najít za nočních tajemných tich. – – –

Já jsem se zpovídal vroucně, jsem bez hříchů, čist.

Má duše je bílá jako tvé líčko – jak písanky list –

a celý ten poklad k nohoum tvým snesu – – – –

Však mamičko, mamičko drahá, přece se třesu – –

Kdybys tak mohla jít se mnou do temných lesů...!

Kdybych tě aspoň několik kroků za sebou měl...!“

A Bohouš se k matičce pozorně shýbá,

jak leží tu v měsíčním světle s bledými rysy.

Bohouš tu ruku, jež přes pelest bezvládně visí,

opatrně, lehce jen, zlehounka líbá,

ač by se přitulit, přivinout, zavzlykat chtěl...

Matka se pohnula. – – Hošík se leká,

a odskočiv, rychle přisedá k zemi – –

Nic – – Matička ze snu zavzdychla jen – – –

Měsíční světlo jak stříbrná řeka

širokým proudem do okna vtéká,

na zemi třpytí se jako stříbrný smích.

Na bílou zemi hošík rozechvěn kleká

a k daleké obloze zoufale zdvih'

sepiaté ruce, těžce nyjící zrak,

a z hrdla se vyrval mu zajiklý sten,

jako když naposled vzlykne zraněný pták.

Měsíc, zasněný do svých kouzelných krás,

u okna stanul a údivem žas'.

Po prstech plíží se hošík ke dveřím, ven...