BOHOUŠKŮV POKLAD. (III.)

Po příkré stráni, jež bílá a svěží,

jak nevěsta v svatebním rouchu tu leží,

jak měsíční světlo na ni se lije a sněží,

vlasatý hošík odvážně výš a výš stoupá,

blýskavou motyku svíraje v dlani.

Růženec klokočový mu na šíji visí,

v kapsách pak tiskne tříkrálovou vodu a křídu,

by nakreslil okolo sebe široký kruh.

Dle výroku děda, dle víry zbožného lidu

budou mu hradbou, přes niž nebude moci

světluška, strašidlo, hejkal, zakletý duch – –

Od všeho zlého ho uchrání Bůh.

Měsíc, zářivý lampion země, se houpá,

nadnášen rukou neviditelnou čísi.

Měsíc, kulaté, stříbrné hodiny noci,

jež vytáhla ze šatů černých pro radost země a nás,

na nichž však dávno již všechny číslice smazal

a ručičky vztekle zurážel divoký čas,

se za hochem zvědavě dívá, jak by se tázal:

Co chce ta maličká muška, kam ulétá as...?

Hoch se již blíží k mladému podrostu, mlází – –

Hoch již odvážně do lesa chmurného vchází – –

Ticho a šero – – Vysoko, vysoko trčí

hrozebná, veliká těla zčernalých kmenů,

jedlí a smrků a borovic, dubů a klenů

nehnutá, do sebe zhroucená řada.

jako když zoufale modlí se za noci kopce,

jako když mlčí vybité, spálené obce...

Ticho, bolestné ticho, jež s oblohy padá,

po špičkách krade se, do srdce vkrádá.

Ticho, jež bolí a svírá úzkostnou duši...

Hochovi srdce až do hrdla stoupá, tají se dech – –

Hoch se mimoděk bázlivě ve stínu krčí – – –

Ještě že měsíc dnes úplňkem září,

ještě že paprsky jeho po kmenech svítí,

kladou se stříbrnou, úsměvnou sítí

na černé bodličí, na měkký, zelený mech – – –

Teď se však setmělo náhle, jako by přes jeho tváři

zločinec jakýs černou záclonu shrnul,

jako by u lampy stáhl zářící knot...

Křičící ticho... a hrůza... a hustá tma v lese...!

Hochu je k výkřiku – – k útěku – k lkavému pláči.

Na bílé, zlekané tváři úzkost se zračí,

na bílém čele vystoupl studený pot – – –

Půjde...? Či k churavé, nemocné máti

se zlomeně, bezmocně, zbaběle vrátí

a za měsíc, za dva ji navždycky ztratí,

nikdy ji neobejme, nikdy ji neuzří již...?

Rukou se třesoucí udělal přes ústa kříž,

a do sebe schoulen, skrčený, po prstech kráčí,

napiatá k prasknutí pozornost, dokořán zrak...

Slyšíš – –? Teď duplo cos za ním! – – Ne, není to nic.

To se stromu šiška skočila jen – – –

Nyní zas vzdychnutí jakési, bolestný sten – – –!

– – Hoch uleknut, jako přimrazen stanul – – –

Ne, to vítr jen v temných vrcholcích vanul...

Ale teď jakýsi divoký, zoufalý vzkřek,

až všecku krev v žilách zmrazil mu nesmírný lek – –

A v dálce kdes žaluje, smutně žaluje sýc...

Naříká duch to...? Či v drápech umírá zvěř...?

A tamhle, o Bože, jak luny svit se stromu skanul,

zachvěl se, pohnul, otřásl keř...!

A stále tak hýbe se, sklání a zdvihá...

To jistě tam lupič krvežíznivý číhá...

Vstane a s obuškem hrozným vrhne se naň...!

...O Bože můj, Bože... Maminko, maminko chraň...!

A hošík se úzkostně za stromem skrývá,

a dívá se po keři zoufale, dívá a dívá,

zaťav do retů zuby, zatajiv dech – – –

Ale keř, napolo osvětlen, hýbá se, kývá...

Teď jde – oh...! a slyšíš ten zlověstný smích...! – –

„Lupiči, lupiči hodný, nech mne, o nech...!

Jsem hošík jen malý a slabý a chudý – –

a ničeho nemám, jenom ty sedrané šaty,

svěcenou vodu a křídu a růženec svatý...

Lupiči hodný – –! Nech mne projíti tudy

k zbořené věži – Poklad je uschován tam –

Ty bys ho nenašel. Tíží tě zajisté hřích.

Já se však zpovídal. Čistou dušičku mám – –

Lupiči, neřeknu nic a nikde tě nezradím

a všechno, všechno ti bohatě nahradím,

půlku ti toho pokladu dám...

Lupiči! – Matička moje dlouho již leží.

Nemá zač koupit si léků. – Není co jíst – –

Jí druhou dám půlku a bude zas zdravá a svěží – –

Lupiči, lupiči dobrý, jistě jsi také maminku měl – –!

Tak úzkostný hošík se modlí a prosí – –

Zachvěl se pod kapkou rosy

dubový, znaveně dolů skloněný list,

jak zářivý měsíční paprsek kosý

po kmenu na něj až s vrcholku sjel.

Hošík se jako vlas nad ohněm třás' – –

Hošík se jako klas pod kosou chvěl – –

a přec jen, úzkostí skoro zmíraje, šel – –

Však zděšené oči se po keři točí,

zděšené oko jen po keři zírá,

a slabounká ručka blýskavou motyku svírá,

zdviženou k obraně, úderu, vzmachu.

Hošík se po prstech pomalu plíží.

Ale čím více se keři hroznému blíží,

tím cítí víc smrtelné hrůzy a strachu,

až konečně, nemoha více hrůzy již snésti,

v oblouku velkém, seběhnuv se známé cesty,

přes trní, bodláčí, kamení, klestí,

se na útěk divoký, střemhlavý dal

a bez dechu dopad' na širý podhradní val.