BOHOUŠKŮV POKLAD. (III.)
By R. Bojko
Po příkré stráni, jež bílá a svěží,
jak nevěsta v svatebním rouchu tu leží,
jak měsíční světlo na ni se lije a sněží,
vlasatý hošík odvážně výš a výš stoupá,
blýskavou motyku svíraje v dlani.
Růženec klokočový mu na šíji visí,
v kapsách pak tiskne tříkrálovou vodu a křídu,
by nakreslil okolo sebe široký kruh.
Dle výroku děda, dle víry zbožného lidu
budou mu hradbou, přes niž nebude moci
světluška, strašidlo, hejkal, zakletý duch – –
Od všeho zlého ho uchrání Bůh.
Měsíc, zářivý lampion země, se houpá,
nadnášen rukou neviditelnou čísi.
Měsíc, kulaté, stříbrné hodiny noci,
jež vytáhla ze šatů černých pro radost země a nás,
na nichž však dávno již všechny číslice smazal
a ručičky vztekle zurážel divoký čas,
se za hochem zvědavě dívá, jak by se tázal:
Co chce ta maličká muška, kam ulétá as...?
Hoch se již blíží k mladému podrostu, mlází – –
Hoch již odvážně do lesa chmurného vchází – –
Ticho a šero – – Vysoko, vysoko trčí
hrozebná, veliká těla zčernalých kmenů,
jedlí a smrků a borovic, dubů a klenů
nehnutá, do sebe zhroucená řada.
jako když zoufale modlí se za noci kopce,
jako když mlčí vybité, spálené obce...
Ticho, bolestné ticho, jež s oblohy padá,
po špičkách krade se, do srdce vkrádá.
Ticho, jež bolí a svírá úzkostnou duši...
Hochovi srdce až do hrdla stoupá, tají se dech – –
Hoch se mimoděk bázlivě ve stínu krčí – – –
Ještě že měsíc dnes úplňkem září,
ještě že paprsky jeho po kmenech svítí,
kladou se stříbrnou, úsměvnou sítí
na černé bodličí, na měkký, zelený mech – – –
Teď se však setmělo náhle, jako by přes jeho tváři
zločinec jakýs černou záclonu shrnul,
jako by u lampy stáhl zářící knot...
Křičící ticho... a hrůza... a hustá tma v lese...!
Hochu je k výkřiku – – k útěku – k lkavému pláči.
Na bílé, zlekané tváři úzkost se zračí,
na bílém čele vystoupl studený pot – – –
Půjde...? Či k churavé, nemocné máti
se zlomeně, bezmocně, zbaběle vrátí
a za měsíc, za dva ji navždycky ztratí,
nikdy ji neobejme, nikdy ji neuzří již...?
Rukou se třesoucí udělal přes ústa kříž,
a do sebe schoulen, skrčený, po prstech kráčí,
napiatá k prasknutí pozornost, dokořán zrak...
Slyšíš – –? Teď duplo cos za ním! – – Ne, není to nic.
To se stromu šiška skočila jen – – –
Nyní zas vzdychnutí jakési, bolestný sten – – –!
– – Hoch uleknut, jako přimrazen stanul – – –
Ne, to vítr jen v temných vrcholcích vanul...
Ale teď jakýsi divoký, zoufalý vzkřek,
až všecku krev v žilách zmrazil mu nesmírný lek – –
A v dálce kdes žaluje, smutně žaluje sýc...
Naříká duch to...? Či v drápech umírá zvěř...?
A tamhle, o Bože, jak luny svit se stromu skanul,
zachvěl se, pohnul, otřásl keř...!
A stále tak hýbe se, sklání a zdvihá...
To jistě tam lupič krvežíznivý číhá...
Vstane a s obuškem hrozným vrhne se naň...!
...O Bože můj, Bože... Maminko, maminko chraň...!
A hošík se úzkostně za stromem skrývá,
a dívá se po keři zoufale, dívá a dívá,
zaťav do retů zuby, zatajiv dech – – –
Ale keř, napolo osvětlen, hýbá se, kývá...
Teď jde – oh...! a slyšíš ten zlověstný smích...! – –
„Lupiči, lupiči hodný, nech mne, o nech...!
Jsem hošík jen malý a slabý a chudý – –
a ničeho nemám, jenom ty sedrané šaty,
svěcenou vodu a křídu a růženec svatý...
Lupiči hodný – –! Nech mne projíti tudy
k zbořené věži – Poklad je uschován tam –
Ty bys ho nenašel. Tíží tě zajisté hřích.
Já se však zpovídal. Čistou dušičku mám – –
Lupiči, neřeknu nic a nikde tě nezradím
a všechno, všechno ti bohatě nahradím,
půlku ti toho pokladu dám...
Lupiči! – Matička moje dlouho již leží.
Nemá zač koupit si léků. – Není co jíst – –
Jí druhou dám půlku a bude zas zdravá a svěží – –
Lupiči, lupiči dobrý, jistě jsi také maminku měl – –!
Tak úzkostný hošík se modlí a prosí – –
Zachvěl se pod kapkou rosy
dubový, znaveně dolů skloněný list,
jak zářivý měsíční paprsek kosý
po kmenu na něj až s vrcholku sjel.
Hošík se jako vlas nad ohněm třás' – –
Hošík se jako klas pod kosou chvěl – –
a přec jen, úzkostí skoro zmíraje, šel – –
Však zděšené oči se po keři točí,
zděšené oko jen po keři zírá,
a slabounká ručka blýskavou motyku svírá,
zdviženou k obraně, úderu, vzmachu.
Hošík se po prstech pomalu plíží.
Ale čím více se keři hroznému blíží,
tím cítí víc smrtelné hrůzy a strachu,
až konečně, nemoha více hrůzy již snésti,
v oblouku velkém, seběhnuv se známé cesty,
přes trní, bodláčí, kamení, klestí,
se na útěk divoký, střemhlavý dal
a bez dechu dopad' na širý podhradní val.