BOHOUŠKŮV POKLAD. (IV.)

Na kopci, na samém jeho vrcholu holém

do snivé, úsměvné záře měsíční,

jakoby shrouceno velikým bolem,

nehnutě, ztrnule k dálnému nebi ční

starého hradu několik sesutých stěn.

Měsíc je obetkává bílou svou přízí.

Měsíc jim do klína sype stříbro své ryzí,

uspává v tesklivý, truchlivý sen.

Dvé mladistvých, bujně rozverných břízí

jak zvědavé kůzle až ke stěnám věží

stouplo si směle; v měsíční jas

rozplétá dlouhý svůj, lesknoucí vlas.

Však jedle a smrky jak sluhové vážní a přísní

se v uctivé vzdálenosti opodál tísní,

sutiny jako spící pány své střeží,

těší jich samotu, vzpomínky bolné a sten.

Ticho. – Hvězdy se jako uhlíky v temnotách nítí.

Měsíc jak veleknězovou rukou

vysoko zdvižená hostie svítí a svítí,

o dobách dávno zaniklých tesklivě sní.

Ticho – – V mlčícím, zoufalém dojetí

spí tu, tiše spí dávno již minulá století,

jež odnésti odsud zapomněl letící čas.

Ticho – – – Malý hoch po hradní věži se smýká,

bědný a slabý, bezmocný, ubohý,

vyděšen, rozrušen dosud až k mdlobě

nesmírnou, přestálou hrůzou a děsem;

přišlápnut do země tichem, jež zavládlo lesem,

jež ze širé, daleké, cizí oblohy

chladně a lhostejně na něho padá a drtí;

zoufaje nad možným nezdarem, boje se smrti,

jež ho snad, opuštěného, v lesní samotě čeká;

hledaje pomoci u svého Božíčka, kleká,

pozdvihá ručky vysoko sepiaté obě

a modlitbou zoufale důvěrnou do ticha vzlyká.

Přesvatá rodičko boží.

Sloupská Mana Panno.

Přispěj mi k pomoci dnes.

Stůj při mně, stůj.

Měl jsem tatíčka. – Každý den ráno

odcházel s těžkou sekyrou v les,

aby v něm rubal a kácel.

Každého večera domů se vracel,

na zádech sehnutých nůši drév nes'. –

Jednou však nepřišel. – Zahynul tatíček můj. – –

A mamička moje na chudém loži

týdny již, měsíce churavá leží.

Sic ráno a v poledne vstává

a polévku zelnou nám na talíř dává.

Však k večeru vždycky klesá jí hlava. –

A lékař jí před týdnem hněvivě řek':

Musíte jísti a jísti, koupit si lék,

sic již vám chodit nebudu sem – –

Sic vás za měsíc zahrabou v zem – – –!

Panenko Maria, rodičko boží!

Nemáme nic, jen malého psíčka,

kozičku tichou a králíčků pár. – –

A dědeček je již tak slabý a stár,

má k zemi až sehnutá záda,

a když jí, třese se ruka i brada – –

A maminka do mlčícího nočního ticha,

myslíc že spíme, tak žaluje, sténá a vzdychá...

Má nás tak nesmírně ráda – –

Panenko Maria, rodičko boží.

Kdo nám co dá, do rukou vztažených vloží – –?

A tady v té chodbě pod hradní věží

veliké poklady zlata po léta leží! –

Blahoslavená rodičko boží.

Přispěj mi k pomoci.

Učiň, bych dnešní za noci

poklad ten najíti moh'

a maminka bude zas zdráva –

Panenko Maria, budu vždy hodný tvůj,

poslušný, pobožný hoch – – –

Bohouš, modlitbou utěšen, posilen vstává

a svěcenou vodou zemi kol kropí,

a svěcenou křídou dělá kol veliký kruh.

Nebude moci mít nad ním zakletý duch.

Od všeho zlého ho uchrání všemocný Bůh.

Stříbrnou rosou, čistými kapkami

svěcené vody zablýskl mech.

Stonek skloněné trávy se bolestně chvěl...

Slyš však, jakýsi šelest – jakoby tichounký vzdech –!

A teď jako by měkkými, lehkými tlapkami

kdosi nezřený potichu, potichu šel...

jako by špičky jen prstů do mechu klad'...!

Hochovi běží po zádech mráz...

Hoch se ohlíží na strany, vzad...

Ne, není to nic – – To zdá se mi jenom, to mě tak klame – – –

Nevíš, kdo poklad chce najít, nesmí se bát...?!

Hošík se oběma rukama motyky chopí

a rozmachem prudkým zakopne v ráz – – –

Vzúpěla hněvivě, dunivě, temně

v klidu svém náhle zraněná země,

pod zemí jak by se ozval nevrlý hlas – – –

Po mechu stín se jakýsi mih'...

Hoch skloněnou hlavu zlekaně zdvih' – – –

Ne, není to nic. – To netopýr přeletěl snad – – –

Slyš kroky však teď... Jak zapráskla snět...

To uzřel mne...! A přichází blíže a blíž...

Bože můj, Bože...! Panenko Maria, spas! – – –

Jenom se zlekaně neohlédnout...!

Jenom úzkostně nevzkřiknout... nevydat hlas...!

Kdo poklad chce najít, nesmí se za noci bát...!

A vzrušený hošík zatíná zoufale ret,

a úzkostně k toporu přimknutá ruka

motyku zdvihá a zdvihá – – Země se trhá a puká,

země se po velkých chuchvalcích láme,

kámen se sype a na kousky drolí. – –

Hochovi s horkého čela a skrání se lije

ve velkých, chladivých krůpějích pot – – –

Hochovi znavené ruce již nesnesně bolí – –

Ale hoch znovu a znovu do země bije – – –

Teď na cosi tvrdého narazil motyky hrot – –

Jak železo, jako kov pevný to v úderech zvoní – –

Bože, snad poklad jsem našel zde již...?!

Hoch chtivě se, zvědavě nad jamkou kloní – –

Vskutku – – V světle, jež z tajemné luny se prýští,

jak ze skály stříbrný proud,

maličká kovová skřínka se blyští,

kovová skřínka, v měsíci lesklá a zářivá,

na něj se dívá a vlídně a tiše usmívá...

V jamce hoch užaslý nad skřínkou klek'

a všechno v něm radostně volá a jásá:

„Našel jsem, našel jsem poklad starého hradu...!

Nebudeš, maminko, míti již hladu,

koupíš si mouky, koupíš si masa,

budeš mít peněz dost na drahý lék...“

A hošík za víko skřínku z prohlubně vlek'

a zaprásklo víko zvetšelé věkem,

a úsměvné plíšky se sypou po mechu měkkém –

Hoch jakoby omámen, jakoby v snách

oběma třesoucíma se ručkama do skřínky sáh'

a se rtů mu sjelo radostné, blažené „ach!“ – –

Však jaký to náhlý praskot a hluk...?

Jakoby do stráně bili kopytem koni...

Jako když vojska se po horách honí...

A nyní jako když v neděli na hrubou zvoní...

Zachvěl se náhle, zasténal, zaúpěl les – –

Zapráskl prudce, jak by se lámal, sousední buk...

Bože, teď kdesi divoce zaštěkal pes – – –

a blíží se, blíží... Ježíši, tamhle již běží...!

Přímo naproti mně...! Jak pařez je hlava,

jak ohnivá kola jsou veliké oči

a z nozder a z rozceněné, široké tlamy

blesky mu šlehají jako pekelné plamy – – –!

Rodičko boží, spasiž mne, chraň...!

A hoch uděšen v jámě se přímí a vstává,

před sebou napřáhne k ochraně slabounkou dlaň...

Ale pes zaštěká prudce a po hochu skočí...

Půlnočním tichem nese se zoufalý, divoký vzkřik...

Tak zaúpí pod stromem sedící muž,

když náhle mu ze zadu do srdce vnik'

lstivého, divého vraha blyskavý nůž...

Tak nesnesně vykřikne matka, když se shora,

s třetího poschodí zřítí se do dvora

miláček její a na dlažbě dokrvácí...

Tak podťatá k zemi se bez smyslů skácí...