BOHOUŠKŮV POKLAD. (V.)

Ticho – přes klidných stromů nehnuté vrcholy,

přes všechny stráně a zasněné kopce v okolí

do luk a do zahrad bílých, do polí

úzkého, se Svratkou běžícího údolí

teskně a chmurně se dívá zbořený hrad.

Dívá se k severu do Jimramova,

dívá se na jih do Štěpánova.

Dívá se smutně v tesklivé vzpomínce

přes Kasán, přes Pernštýn, přes Nedvědici,

přes bílou kapličku na dávné „božince“

u Doubravníka, přes sedla u Prudké veliká

do tichých, úrodných tišnovských lad.

Dívá se na západ přes Pivonice,

přes Větrříž, Leseňovice,

jež se stulily důvěrně na jeho svahu

jak husičky bílé na hospodářovu prahu,

k utichlé, v dálce zedřimlé Bystřici,

nad nimiž všemi kdys všemocně vlád'.

Blíží se ráno. – Větší je, svěžejší chlad.

Měsíc, robátko bílé, jež tiše zrodila

za sladké ukolébavky úsměvných hvězd

radostná, dálkami věčně tančící země,

teď v náručí temnoty, chůvy své, ubledlou hlavu

znaveně, bezmocně klad'.

Měsíc, z perleti míč, jejž noc hodila

černýma rukama nad věže měst,

nad chatky dědin, utrhl se s oblohy jemně

a do lesů nehnutých, v zrosenou trávu

za Novým Městem, za Žďárem spad'.

Blíží se ráno. – Zajíc a s kolouškem laň

nasytivše se vonného jetele

s polí a pasek poskokem, vesele

se do lesních doupat svých vrací.

V hnízdech se pohnuli, pípnuli ptáci.

Šero a chlad, a pomalu, pomalu svítá.

Na dálném východě za horou Sékoří

záclona nebe se rudým plamínkem chytá – –

Okamžik ještě a velikým požárem zahoří

celé východní, stromy porostlé pohoří,

vrcholky dubů a buků a jedlí, zelená stráň.

Okamžik ještě a nehnuté lesy se vzbudí

a do jitra vydechnou šťastně, zhluboka z hrudi.

K zlatému lemu purpurných červánků

tisíce drobných, jásavých skřivánků

velikým, krouživým letem se vznese

a perly svých trilků do květů zrosených střese.

S vrcholků dubu, jak s kopců pasáci bosí,

radostně zahvizdnou špačci a drozdi a kosi.

Doupňáci z načepýřeného krku

zahouknou do lesa basové „vrků“,

rozhlaholí se, zazvoní hrdličky smích – –

Vše vstane a v ústrety čistému ránu

jásavé, slavné hosanna zapěje

ze srdcí plných lásky a touhy a naděje

a úsměvné, vroucí vděčnosti k dobrému Pánu.

Vše vstane – –Jen ty, můj hochu, ležíš tu tich – –

Nezříš, jak paprsek zlatý se břízami mih',

jak lehce ti dopadl na rozhalenou hruď?

Neslyšíš ještě, jak listí a tráva ševelí

jemně a lehce jak mateřské něžné pocely,

jak vánek ti do lící ubledlých radostně dých'?

Nevidíš ještě, jak Ořech tvůj nad tebou sedí,

jak pobíhá zdiveně kolem, na tebe upřeně hledí,

jak měkkounkou tlapkou ti na tváři sahá,

za rukáv kabátku, zrousané kalhotky tahá

a štěkaje volá: „No, tak se již vzbuď!“

Konečně, konečně – – – Dlouhý, hluboký vzdech

zachvěl se na tvých pootevřených rtech.

Pohnul ses, třesoucíma se rukama vzpíráš

o chladnou, mechem porostlou zem,

a nechápavě, vyjeven dokola zíráš:

„Co se to děje se mnou – –? Kde že to jsem – –?“

A Oříšek radostně skáče a okolo běhá

a ohonkem vrtí a lehce tě šlehá.

Pak se postaví naproti, s výčitkou zaštěká:

„No, že jsi již vstal. – Však jsi mi dal – –!

Tolik mne zbytečně, marně uleká – –!

Jak jsem se radoval, že konečně

po stopě jeho jdu jistě a bezpečně

přes louky, přes stráň do lesů v dáli.

A když ho jasně před sebou zočím

a zavolám hlasitě, radostně skočím,

vykřikne hrozně, jako já, když na nohu bosou

botou mi stoupne, a na zem se svalí

a spí – – To jsou mi nápady ležet zde v lesu!

Což je to radost, být umáčen mrazivou rosou?

No, tak již pojď. – Vždyť vidíš, že zimou se třesu!“

A hošík pomalu, s hroznou námahou vstává – –

Nohy se pod ním doposud třesou, těžká je hlava – –

Ale ne – Hle, tu stěny se zdvihají věží.

Tam lahvička s vodou a motyka leží,

zasténá, zaúpí zoufale, bolestně hoch

a všechno si náhle ujasní v blesku vzpomínky.

Vždyť poklad tu hledal, poklad už našel, a moh'

donést jej, vysypat do klína maminky,

zachránit od smrti, vrátit jí zdraví,

kdyby jen býval bázeň a hrůzu nesmírnou snes',

kdyby mu ze rtů výkřiku nevyrval děs...

Ted všechno je ztraceno, všechno zmizelo kdes...!

A hošík se za hlavu oběma rukama chytá

a očima bloudí jak šílený, zmateně, nejistě...

Ale co se to na mechu zeleném kmitá...?

Co se to třpytí a svítí zeleném na listě – – –?

Je to jen sluneční paprsek zlatý,

nebo snad – – –? Anděle strážný můj – – –!

Bože můj svatý – –!

Vždyť je to zlato, jak se sypalo ze skřínky – –

Vždyť všechno je tady, i v dolíku skřínka

a plná – – – Jak se to směje a třpytí a cinká,

jak hoří a září a radostně zvoní.

Jak přes prsty moje lehounce roní...!

O, ty můj poklade – –! O, vy mí zlaťáčci smaví...!

O, vy žluťáčci, ptáčci úsměvní – motýlci zlatí...!

Všechny vás seberu a mamince do klína dám...

Vrátí se zase jí zdraví, vrátí a vrátí...

Bude zas smát se a hrát si a zpívati nám...

O, vy mé myšky zlaté! – –

A skřínku hošíček schvátí

a pod charým kabátkem k srdci ji tiskne,

a jak rozezpívaným lesem a po stráni

s Oříškem vyskakujícím střemhlav uhání,

z přetékajícího nadbytku radostí výskne...

Vrátil se úsměv a zdraví churavé matce.

Smích a zpěv zvoní zas v doškové chatce,

k nohoum jí uleh' mnohý úrodný lán.

Z Bohuše student se stal a po letech pán.