Bohu.

Rci, Tvůrce lásky, Tvůrce bolu,

co v nitru Tvém se velkém děje,

když s hvězdných výšin zíráš dolů,

kde vše se vášní chvěje,

kde každý miluje

a každý vede boje

a všechno umírá

pro touhy, cíle svoje.

O rci, co asi cítíš v době,

když zříš jak jedni žalem hynou

a prosmo ruce jejich k Tobě

se křečovitě vinou, –

a jiný opět dav,

jenž zoufale Ti hrozí

a volá děsivě:

„Zhyň bědně, my jsme bozi!“

O vyřkni jen, co cítíš, Pane,

zříš-li, jak všechno válčí pouze,

jak srdce, které na prach zdrané,

přec ještě svírá nouze,

jak každým novým dnem

boj nový zaburácí

a nepřestane hřmít

až srdce dokrvácí?!

Či ono vichrů žalné vání

a hukot vod a ropot moře

je Tvé nad vlastním dílem lkání,

je Tvé bezměrné hoře?...

Či trpíš víc než my?

a žal, jímž všechno zmírá,

je pouze žalu čásť,

jenž Tvoje nitro svírá?!...