Bohu blíž.

Když půlnočně se nad zemí to tmělo

a spánek trpitelům oddech nes,

tu v moři věčnosti to zahučelo

a starý rok on v tůni času kles.

Než, na východě tam se z mrákot noří,

hle, anjelská jakási postava;

kol čela jí jak jitřní zář to hoří –

– toť Nový Rok, jenž zemi nastává.

Tvář anjela je rouškou zahalena

a ruka drží knihu zavřenou;

v té rukou Boží napsána jsou věna,

jež naší snahy budou odměnou.

Den svítá. Anjel blíž a blíže kráčí;

než, stále zastřen jeho obličej;

a lidstvo vstříc mu volá v touze, v pláči:

Jen štěstí přines nám! Jen štěstí dej!

Jen her a žertů dost chce mít krev mladá

a klid, jen klid zas touží sešlý kmet;

tu chudý zas jen jmění víc si žádá

a chorý lká: Mé zdraví dej mi zpět!

Tam rodiče se o své dítky chvějí,

tam na soupeře pomstu volá sok;

a tak ty dítky prachu lkají, přejí

a každý chce jen šťastný nový rok.

Host s nebe mlčí však. Až vytrh tiše

z té svojí knihy jeden zlatý list,

a ten když doletěl až k zemi s výše,

moh každý na něm tato slova číst:

„Ať nesu vám, co blaží nebo souží,

ať světlo plá neb smrť svým mečem tne,

vše tomu srdci k dobrému jen slouží,

jež vždycky věrně k svému Bohu lne.“

Ó duše lidská, rozuměj té báji.

Jen v Bohu pramen všeho blaha měj,

jen vše, co dnové další tobě dají,

co úkol v škole spásy přijímej;

a pak, ať spatříš radosť vůkol kvésti

neb nechať uložen ti těžký kříž,

ten Nový Rok ti přines pravé štěstí,

on přived tebe Bohu, Bohu blíž!