Bohu osvoboditeli. (II.)

„Chrám, pane, Bohu, osvoboditeli!“

Zas prosbou zachvěla se ústa mnicha.

Co řekl kněz ten, zda to chápal cele?

Však přízvuk jeho řeči tak byl vřelý

a očí prosba dojemná a tichá,

že dal jsem rád mu, oč tak žádal směle.

Ba divně dojat za ním jsem se díval,

jak sám stín černý v stíny kolem splýval

na trapné ode dveří k dveřím pouti,

na chodbě této banalní a ztmělé.

Jak klepal na dvéře, jak vyslechnouti

tak leckde musil příkrá, drsná slova,

jak zklamán dále kráčel s resignací,

jak v nevděčné té práci

se stejnou láskou začal řeč svou znova

jak refrain písně, jež se stále vrací,

od čísla k číslu, v světle tu, tam v stínu:

Chrám nový budovat chcem Hospodinu!