Bohumil Kovář.

Hle, dumná tvář a oko modré, snivé

a tílko štíhlé jak peň jedle mladé.

Podivná touha do duše se krade

podlehnout k němu vášni prudké, divé.

Žel, daleká je cesta do Ninive

a dřív než noc své stíny na zem klade,

on usíná, nebo do divadla jde,

by zaholdoval muze skotačivé.

Je ideální – vždyť je řiditelem,

je poetický – důkaz dán je tělem

a na sebe on zapomíná vždycky.

A umění? Už tenkrát se mu kořil,

když Čtyřokého na Smíchově tvořil

a mazanost mu vzal pro svůj běh lidský.