BOHUŠ STEJSKAL.

Tvou knihu když jsem včera dočet’,

já vyl jak utýraný pes.

Pojď – na nádraží spolu půjdem’

a pojedeme na Bezděz!

Že’s Máchou, musí každý uznat,

kdo čet’ tvé „Mládí trýzněné“...

Hle, Bezděz a tam lesy, skály...

Ty číst chceš? Počkej, ještě ne!

Hle, jezero, kde Vilém tesknil –!

Oh, časy „Májem“ vonící!

Nuž spusť, můj Mácho! Nebo raděj

mne po hlavě prašť palicí...