BOHUSLAVA RAJSKÁ

Jak v zahradě, když přes ni přehnala se

bouř divoká, je nyní v duši mojí.

Před chvíli ještě v bázni, nepokoji

vše zmítalo se, a teď klid je zase.

Klid, zase klid, leč na zemi, hle, leží

stržené sněti, pokácené kmeny,

a jedné růže keř tu rozlomený,

dnes ráno ještě nádherné a svěží.

Ó, Bože můj, jak rvalo mne to, hnětlo,

jak mučily ty domluvy a zmatky!

Já k hrobu klesla, volala kyn matky,

pod křížem úpíc, hledala v tmách světlo!

A nyní po všem – dozněla bouř krutá,

je ticho v duši, ale ticho teskné.

Na listí déšť se, slza v oku leskne,

leč poslední to už – jsem rozhodnuta.

Můj Slavoji, můj učiteli drahý,

ó, nevyčítej, že mi klesla síla,

ó, nelkej pro pád vznešeného díla

a marný že tvůj hlas byl a tvé snahy!

Sen, veliký sen hřál mne v duši sladce:

sad růží celý vypěstovat Vlasti,

dcer pravých, a jí na srdce je klásti,

ó, co v tom bolu, ideálu vzdát se!

Teď zahrádku jen malou míti budu,

v ní poupátek pár zbylých po stolistce,

již rozvanul dech smrti k hrobní zídce,

a jeden strom, jenž něm tam stojí v trudu.

A strom ten sílit, aby znovu vůkol

se jeho květů vzácných lila vůně,

a poupátka ta hřát, jichž srdce stůně

po matce mrtvé... to můj bude úkol.

Jdu k němu pevně – vím, ten krok je nutný –

přes vlastní srdce kráčím, Samoslave,

ó, neupírej na mne vyčítavé

své oči, pohled bolestný a smutný!

Čtla znovu jsem dnes – naposled – tvé listy,

a mnohá horká slza skrápla na ně,

můj neukrotný orle od Kriváně,

a cítila tvé lásky plápol čistý.

Tvá něha srdce ovívá mi dosud,

dál perutí svých unášíš mne letem –

ó, nech mne jít, kde víc mne třeba – k dětem,

ty vzleť – já půjdu naplnit svůj osud.

Ó, vzleť a povznes nad smutek se všaký,

nad štíty hor svá rozpni silná křídla,

střez lidu svému věčná Tatry sídla,

bij v nebe, rozplaš tuče tam a mraky!

Svým výkřikem zbuď ty, kdož rádi zasní,

svobody zákon vyryj ve skal desku

a urvi lidu slunce plam, jas blesků

a v jejich ohni spal i bolest vlastní!

A jsi-li zraněn příliš v lásky pýše,

v svých horách zalkej, až to zachví lidem –

jen neotřásej už mým těžkým klidem,

nech k oběti mne pevně jít a tiše...