BOJ DAVIDŮV.

Jde starý Isai k pastvinám

a k Davídkovi praví tam:

Nes bratřím chléb a pražmy!

A tuhle deset syrečků

dej hejtmanovi, synečku,

a pozdravení vzkaž mi!

A David hned si poskočil

a rusou hlavou zatočil:

Hej, pohunku, pas ovce! –

A přešel tichý Betlehem

a širošírá krásná zem

vítala svého lovce.

To výskot byl a zpívání,

když začli všichni skřivani

a David s nimi jásal!

On tolik krásných písní znal,

můj Bože, co jich naskládal,

když otci stáda pásal!

Za slunce došel k táboru:

Tu vojsko volá ve sboru

a šikuje se do řad.

On uzlík nechá u stráží

a v před se tlačit odváží,

vše vidět musí pořád!

Hle, tam jde obr Goliáš!

Chlap jako hora, před ním stráž,

a ušklíbá se z dáli:

„Nuž, nikdo nepůjde se bít?!

Já padnu-li, můj padne lid!“

Však Judští do noh dali.

Zachmuřil David smavou tvář,

zlověstná z očí šlehá zář,

a po zbroji se sháněl.

„Kdo je ten neobřezanec?

To byla by mně pěkná věc,

ten aby lid můj haněl:“

„Jdi, jdi!“ – křik’ bratr Eliáb,

„tys na něj přece jenom sláb!

a co tu vůbec hledáš?

Tam vlka nechals’ ovce pást

a mezi nás se budeš mást

a pokoje nám nedáš!“ –

Nono, můj bratře, jaký vztek!

Vždyť poslal mne sem tatíček.

Nuž, lidé, chci co zlého? –

A všichni kolem zvolali:

Tož zaveďme jej ku králi,

junoška troufalého!

Když toho sršně uštípe,

král Saul jej statky zasype

a dá mu svoji dceru!

Ba celou jeho rodinu

všech robot zbaví v hodinu,

toť lákavé je věru!

Když ale přišel ke králi,

král řek’: „Ty’s hošík nezralý,

však on se zrodil s helmou!“

Jen, pane králi, pošlete

mne proti bídné slotě té,

já pral se s jinou šelmou!

Kolikrát medvěd, ba i lev

ucítil mojich paží hněv,

když s ovcemi si hráli!

Tož jistě nedá Hospodin,

by zhynul jeho věrný syn

a pohané se smáli!

„Nuž, s Pánem Bohem!“ řekl král,

své oruží mu obléc dal,

meč těžký, třpytnou helmu.

Však David nemoh’ poskočit,

ni otočit se, vykročit –

svlék’ pancíř, – překážel mu.

Vzal jenom hůl svou v poskoku

a pro oblázky k potoku

šel do pastýřské brašny,

kol dlaně ovinul si prak –

byl prostý tak – jen jeho zrak

byl bojovný a strašný.

Jde proti němu Goliáš,

a před ním výzbroj nese stráž:

„Aj, hleďme na mladíčka!

Už „Boží voj“ jen panenky

má s křehounkými raménky

a růžového líčka?!

Nu, hleďme, hleďme chlapíka!

Jde s holí jako na psíka!

Ať Belzebub tě zpere!

Pojď jenom, pojď, mé holátko!

Ať puknu, když tě za krátko

sup s vlkem nesežere!“

Tu David zvolal: V hrdlo lžeš!

Ty na mne s mečem, s kopím jdeš

a jazyk tvůj se rouhá –

já však jdu smazat potupu,

jdu jménem Boha zástupů,

On čáka má i touha!

Dnes Bůh tě sevře pěstí svou,

dnes srubnu hrdou hlavu zlou,

Bůh Judský vstává ve mně!

On beze zbraně – synkem svým –

dá vraha ptákům nebeským,

moc Jeho uzří země!

A po mošničce ruku vztáh’,

v prak naložil, kol hlavy mách’

a vymrštil jej rázem.

Hoj, ranil obra do čela,

krev do brady mu crčela

a tváří padl na zem.

A nežli moh’ se sebrat zas,

hup! David meč mu vyrval v ráz,

sťal hlavu odhodlaně.

Tu Filištíni – skřek a lek –

hned horempádem na útěk

a Judští zhurta na ně!

Ó lidé dobří, to byl hon!

až k dálným bránám Akaron

je vrahy seta cesta!

A potom tábor zajali,

vše zbraně, skvosty pobrali

a vraceli se v města.

Tak národu dav svobodu

jel David s králem v průvodu

přes vísky, města, dvory:

Kam přišli, všude, celý den

jim bílých panen, dětí, žen

vstříc vycházely sbory.

A nesly husle, cimbály,

skákaly, hrály, zpívaly

hlas do muziky mísíc:

„Buď slaven Saul, náš pán a král,

on tisíc vrahů ve prach sklál,

však David deset tisíc!“