Boj o mrtvolu.

Noc tíhla v sklon a chmury její bledly,

stín ohromný půl báně nebes halil,

na strhaný mrak krůpěje hvězd sedly,

jak lampa hasnoucí se měsíc kalil;

jak člun se k němu nesl oblak zšedlý,

plul azurem teď blíž a teď se vzdálil,

jak Orionu, jenž se v bezdno ztápí

a bledne zvolna, šerou byl by kápí.

Zem spala v hloubi. Šatu zcuchanému,

jenž pohozen v dál, rovnala se v šeru,

tu dlouhý svit od východního lemu

jak zlatý šíp se rozlít’ v sterém směru,

jak úsměv letěl k bezdnu mlhavému

a páry táhly před ním ku severu,

hor obrysy v něm fialově vzplály

jak vlny moře kamenného v dáli.

A v jitra čistém balsamickém vzduchu

se jak hřbet velryby stráň z mlhy noří,

mlh prouhy po ní jako křídla duchů,

z nich Neba hrot ční Pisga na pohoří,

na jeho štítu bez hnutí a ruchu

kmet velký leží, pod ním jak loď v moři,

jak černý vrak se skalní spousta zdvíhá,

jak rakev obrovská se v mraku míhá.

Kmet okem ztrnulým zří dolů k zemi

v poušť Judy nehostinnou, kamenitou,

jen rozvlněnou písku ručejemi,

velbloudů pochody, lvů honbou zrytou,

v kraj nekonečných obrysů a němý,

po němž jen vichr tančil nohou hbitou

a sporé vsi tu zdaleka, tam v blízku

jak šeré skvrny v žlutém tkvěly písku.

A nikdo neřek’ by, že smrti rukou

byl dotknut spící ten obličej lidský,

kde rysy dlátem bolu psány, mukou

jak brázdy tměly se. Snil jako vždycky.

V tom křídla dračí o tvář jemu tlukou,

u noh mu vztyčil se stín gigantický,

tvář hrdá blesku stopou znamenána

a čelo v krvi – otevřená rána.

A rázem s výše sletěl druhý, světlý

meč bleskný v pravici své třímající,

jak Noc a Den by v tuhý spor se slétly,

tak proti sobě stáli s hněvnou lící.

Jak mračna dvě se náhle v útok střetli,

ten tmavou a ten blesknou třásl kšticí

a jako příval, jenž se řítí s hor,

v jich rány boje hřímal rozhovor.

A pravil Satan: Mým je toto tělo,

je k zemi snesu, kde lid žije podlý,

lid, který musí v prachu sklánět čelo

a šťastný jest, když svíjí se a modlí;

tam idolem je vztyčím, aby čnělo

v jich arše úmluvy, neb lid chce modly,

on musí cítit, že kdos nad ním vyšší

mu podává pít pohrdání číši.

On za boha je na svůj oltář vztyčí,

je slije v bronz, je v žulu, v mramor vtesá,

dá Baala jemu šíj a rohy býčí,

ó zřím, jak v tanci nestydatém plesá,

čím sám je zbabělý a trpasličí,

tím výš svou modlu zvedne nad nebesa,

lid bez Boha – rej much nad skalnou strží,

bez modly žádný národ nevydrží.

A žárlivý Bůh nebude víc jeden

a takto bohů nadělám víc časem,

jak v lese klamán poutník a v zmar veden,

tak lidstvo půjde za jich klamným hlasem.

Z nich každý křičet bude: Já jsem eden!

ten nocí oděn bude a ten jasem,

ten řekne: Já jsem silou, ten: jsem láskou!

já ale ze všech smát se budu maskou.

Leč archanděl vzpjal peruť svoji dvojí,

od meče jeho šlehly nebem žáry.

Čas nejvyšší se utkat s tebou v boji,

vznes hromný kyj svůj, arcivrahu starý!

Ó marnou nadějí se duch tvůj kojí,

mám vmetnouti zpět zas tě v pekel vary?

Lží darmo líčíš úmysl svůj škůdný,

zhyň meteor jak nad močálem bludný!

Jeť Jahvé jeden, veliký a silný,

vše ostatní prach, nehoden, by řízy

se jeho dotknul, z lásky jeho dílny

svět vyšel čistý, veliký a ryzí,

ty vstals jen v úklad proti němu pilný;

však jak červ rozšlápnutý v blátě mizí,

ty zdeptán mojí zmařen budeš patou,

svou slinou sám se zalkneš jedovatou.

A nebude mít lid ten jiných bohů! –

A umlknul a již se střetli s tělem,

jej Satan tlačil zpátky vidlí rohů,

však cherub bleskným potíral jej čelem.

Juž na něho klad’ vítězící nohu,

on vzpjal se v posled ve přemetu smělém,

však sražen patou letěl střemhlav dolů.

A vítěz Michael stál ve zápolu.

Jak bledá pára jitra zvolna taje,

tak zmizel Satan – Anděl blesky v zraku

plál jako živé slunce, jež z bran ráje

se nořilo v té chvíli zpod oblaku,

jenž duhami kol zářícími hraje,

ten s tělem Mojžíšovým roven vraku

se vznášel výš a výš, až v bledé dáli

se hvězdou mih’ jak sněhu vloček malý.

A země zachvěla se v světle celá

a ztrácela se slunce do potopy.

Ta hymna světla jásala a pěla,

v skal strže vrhla zářné nachu snopy,

jen z hlubin kletba Satanova zněla,

ač po něm dávno nebylo juž stopy,

ta z propasti se nesla plné kouře

jak zmírající rachot dálné bouře.

A táhla v pláně pouští, táhla v města,

ba ohlasem ku trůnu nebe sáhá:

Lid musí modly míti, jimi ztrestá

svou hloupost nejlíp, marná každá snaha!

a dějinami jeho dlouhá cesta

jest mezi modlami jen trapná dráha,

tu k zemi obrátí se a tam k moři

a v posled ze sebe své modly stvoří!