Boj u Grochova. (II.)

Nový den zas volá k bitvě –

Slunce k boji rozněcuje –

Rus a Polák ve zápasu

Lidomorném pokračuje.

Olšina jest posud klíčem

Postavení polského.

Na ten luh se ženou zase

Pluky vojska ruského.

Tam chrabrému Zymirskému

Ruská koule ruku vzala –

Odnesli jej do Varšavy –

Jeho žena bědovala. –

On ji napomíná, by si –

Že je Polka – připomněla –

Tu pláč ona v sobě dusí

Jak Niobe zkamenělá.

Rusi zmocnili se lesa

Mrtvolami již plného –

Avšak jsou zas vytlačeni

Od smělého Skřineckého.

Lidé klesají a stromy –

Boj dál zuří nad padlými,

Bitvu končí teprva noc

Zvítězivší nade mdlými.

Oba tábory hle kryje

Tmavou rouškou noc tajemná –

Na nebesích pouť svou koná

S hvězdičkami luna jemná;

Na zemi do žil a údů

Ležícího bojovníka

Nová síla ze země jak

Z prsou matky mléko vtýká!

Dohučela krutá bitva –

Rus a Polák unaven –

V obou táborech je ticho –

K vojínům se blíží sen. –

Zrna máku rozhazuje,

Oči rekům zavírá –

Ale v každém jednotlivci

Svět niterní otvírá.

Krajina je sněhem kryta –

Ale všechno mění sen,

Z bojiště duch vojínův jest

Do domova unášen.

K drahým místům, kde on trávil

Blahou dobu dětinnou,

Nežli zván jest na bojiště

Bílým cárem, otčinou.

Krajina je sněhem kryta –

Vislu poutá tuhý led,

Ve snu však se vojínovi

Jeví krásný vonný květ.

Před ním stojí dům otcovský

A on slyší drahý hlas,

A on vidí otce, matku,

Sestru a milenku zas.

Však to klam jest – neuvidíš

Nikdy více domov svůj –

Na bojišti v cizím kraji

Dokoná se osud tvůj –

Když zas trouba zazní k bitvě –

Zdvihni oči k výšinám: –

Zde s milými neshledáš se –

Sejdeš s nimi se jen tam!