Boj u Grochova. (III.)

Dřímající bojovníky

Vyděsila rána z děla,

Hromozvukem probuzená

Vyskočila chasa smělá:

Na nebesích vystupuje

Ranní slunce v tiché slávě,

Na zemi se sešikuje

Dvoje vojsko v lesklém hávě.

Ale to jen povyk planý –

Korouhvičky bílé vlají –

Z táboru do táboru hle

Posli sem tam pospíchají.

Což se již snad o mír krásný

Mezi vojsky vyjednává?

Což se již snad nepřátelství,

Nebratrství pochovává?

Příměří se na den stalo,

By se hroby vykopaly

A tisíce padlých reků

Ruských, polských pochovaly.

Čtyry dni tak proti sobě

Stojí vojska s němou zbraní –

Nastalo pak na tom místě

Třetí hrozné bojování.

Čerstvým lidem posilněný

Děbič bitvu započíná –

Rus a Polák síly svoje

Nanejvýš teď vynapíná,

A kde přede týdnem stála,

Jejich noha posud stojí,

Ale dnes se nebojuje,

Vraždí se to v lítém boji.

Oblakem se slunce halí –

A kouř bojovníky kryje,

Bez ustání blesky jedou

A hrom z obou ze stran bije.

Hle Chlopicki voják – vůdce

Smrt do ruských pluků nesl –

V předním voji, v tuhém boji,

Těžce poraněný klesl –

Jakby osud zmařiti chtěl

Sjednocenost v polském voji –

Též však beze náčelníka

Polské vojsko jak zeď stojí.

Tu hle pluky kyrysnické

Hromorázem přikvapily,

A co se jim v cestu staví,

Porazily, prorazily.

Polská zeď hle prolomena –

Hned však opět zavírá se,

Běda ruským železníkům:

Pole jimi pokrývá se.

Ejhle Praga stojí v ohni

Rukou polskou založeném,

Jako skála strmí pevnost

V ohňomoři rozvlněném:

Všechny stavby kolem tvrze

Zbořiti se – klesnout musí –

Aby se v nich neskrývali

Snad při dobývání Rusi.

Slunce zašlo – luna jasná

S hvězdičkama vystoupila,

Luna rosu – slze roní –

Bojovníky rozloučila: –

Nepřemožení Poláci

Ku Varšavě ustoupili –

Nepřemožení též Rusi

Dál svůj tábor odložili.

Zůstalo však na bojišti

Dvacet tisíc bohatýrů – –

Naleznuvších mír a pokoj

Věčný v bouřném války víru. –

Nad bojištěm povznesl se

Bílý orel s mutným zrakem –

A též mutná matka Sláva

Zjevila se nad oblakem. – –