BOJARÝN.

Pod Bojara převysokým hradem

To Bojara, mládce Bojarýna,

Zvadla růže kouzlící svým vnadem; –

Holým trním roste rozmarýna.

V rozlehlého nad ní dubu stínu,

Na větvi se houpá malé ptáče;

Smutně hledí na tu rozmarýnu,

Zvadlou růži v zpěvu temném pláče.

Tmavým, hustým černým lesem

Prostovlasá dívka bloudí;

Tmavým, hustým černým lesem

Smutný pláč a lkání zní.

Bosa hustým trním kráčí,

Z rozervaných bílých rukou

Krev po šatu bílém kape,

A uzvadlý dávno šípek,

Jakby opět znova květl,

Smutné dívky zdobí krev;

Kudy kráčí noha její

Rozervaná, zkrvavělá,

Červeně se všecko skví.

Lůna v mrak se zahalila šedý,

Není po nebi ni hvězdy jasné,

Nad lesem jen míhá svit se bledý,

A i ten po chvíli malé hasne;

Na vysoké proti hradu stráni

Houpají se křoví stíny husté;

Časem zavzní z černa lesa lkání,

Časem ticho kol panuje pusté.

Na cimbuří hradu svého

Zasmušený co noc černá,

Jako Lůna v mraky šedé

Zahalený v plášť široký,

Nad propastí nad bezednou,

Okem plameným v ní hledě,

Stojí mládec, Bojar jest to,

Bojar, statný Bojarýn.

„Slyš, co pláče tmavým lesem? –

Již to mlčí – zas to pláče –

Opět mlčí – opět pláče –

Vzhůru! sedlo mi na oře,

Vzhůru, rychle! – Rychle! Vzhůru!“

Hui, již letí v tmavou noc;

Jako blesk se mihne mrakem,

Tak on letí v tmavou noc. –

Na cimbuří hradu jeho

Stojí panoš, hledí v noc,

Kolem hledě, smutně pláče.

Čeká do jasného jitra,

Čeká přes den zamračený,

Čeká přes noc opět celou;

Nevrátí se Bojar více,

Statný Bojar Bojarýn.

V lese kde se jedle s dubem pojí,

Obklopená vůkol houští stinnou,

Kamený na kopci křížek stojí,

Kolem něj se větve dubu vinou.

Rozmarýna v podzimních tam dobách

Vzhůru pne se mezi holé trny;

A na dvou porostlých mechem hrobách

Pásají se v zboru plaché srny. –