Bojím se...

Bojím se měsíčních nocí,

když jejich mne proniká taj,

bojím se akátů vůně,

když stopen v ní celý je kraj,

i dechu rozkvetlých růží

i drahé blízkosti tvé.

Bojím se ticha noci

i vzpomínek vzdálených,

v nichž zaléhá ke mně tvůj hlas.

Bojím se pohledů mužů,

když tvůj s nimi není,

veselých společností,

v nichž cize můj zaznívá smích.

Bojím se samoty cest

a rozkvetlé krásy jara,

mechových úkrytů lesních

a slunce v závoji bříz.

Bojím se tajů své duše

a chvění svého těla,

bojím se smutku svých písní

a snů svých bez spánku.

Bojím se modliteb svých

šeptaných vášnivě v šeru,

když stíny blíže se kradou

a každý má podobu tvou.

Než nejvíc a nejhůř se bojím –

ne, že mou opustíš paměť

a horoucí krve mé běh –

ne, že tě neuzřím nikdy

a nebudu toužit ti vstříc,

ni toho, že jiná žena

někdy ti bude víc –

leč toho, že bys mohl

opustit cíle svoje,

velkého díla se vzdát –

a že bych tě ještě potom –

hrdinu zbabělého –

musela milovat.