Bojím se oko pozvednouti, abych úsměch křivý

Bojím se oko pozvednouti, abych úsměch křivý

na rtech kolemjdoucích nezočil,

v naivní přírodu-li zajdu chtivý,

abych posílení pil,

bodá lad mě její a ruch živý.

Umřít, zmizet, hlas mi v nitru šepce,

slabost, rozum dí a zráží mě,

bodlákem jsem v jarním ozimě,

pessimismus kolotá mi v lebce.

Prospět někomu? já, bídný, malý?

Shnilý trs, jejž žebrák za svou hůl

nevzal by, já k zajítí jsem zralý.

Zlomit ohavu v ráz!

sekyru sem, ať praskne kůl!

Půjdu, už je čas!