BOJIŠTĚ.

Ó myriady nahých nervů

šlehaných vichrem, roztřepených,

se třesou mrazem vlastní krve,

co nerv, to muka.

Ó nahých nervů myriady,

vy pavučiny rozepjaté,

jak čile v tmách jste ještě včera

chytaly rozkoš?

Vy pavučiny rozepjaté,

se mocnou touhou zachvíváte!

Smrť bílou byste chytly rády –

a ona váhá.

Zrcadla jak vyleštěná

kalužiny ledné, rudé

po planině rozesety;

tisíc vytřeštěných zraků

v zrcadla ta němě zírá.

Ale div: zde žádná ruka

nepohne se, nezdvihne se

kroutit dlouhé, černé kníry!

Tisíc vytřeštěných zraků

do zrcadel němě zírá.

Ne, ty oči čtou a čtou jen,

čtou ve vlastních stuhlých tazích,

zda v nich ostrým písmem vryta

obžaloba neúprosná –

skromný odkaz zlatým trůnům.

A ty oči čtou a čtou jen,

zda v tom písmu dosti síly,

aby mohlo hřímat zemí,

kterou bude zasypáno –

hřímat nad vrcholy trůnů.