Bojiště.

Ticho vůkol – odpočívá

Mečů řinkot – hlukot děl:

Měsíček se z výše dívá,

Jakby smutnou píseň pěl.

Krajina prv velmi živá,

Trudně se mi odvírá –

Ohlas skal se neozývá,

Příroda zde umírá.

List se stromu opadává,

Potok hučí litostní –

Ptactvo v boru si pospává,

O překrutých činech sní.

Větřík s květin slze stírá,

Růže tváře neodvírá –

Flora všecka žalem vadne,

Vůbec smutek tady vládne!

Viz, měsíčku, jak tu kráčím,

Kolem smrtí obklopen:

V krvi Čechův nohu máčím,

Na jich hrob jsa uveden.

Bohužel již vykonáno –

Vybojován trud a žal:

Nebylo mi blaho přáno –

Nešťastník tu v boji stál!

Slyš! slyš! těžké oddechnutí

Na blízku jest k slyšení –

Polomrtvých slabé hnutí,

Lkání jich a kvílení.

Zde mrtvola roztáhnutá

Leží ranou svalena –

Tělo nahé – noha zutá –

Pod ní bídná halena.

Meč je zláman – ruka bledá,

Na bambitce schází prach;

Oko mrtvé koho hledá –

Jeví hrůzu, smrt a strach.

Kdo ten život as ukrátil,

Jenž moh’ býti blažený?

Ukrutný jej meč zachvátil, –

Od koho byl tasený?

Ach! na toho tady reka,

Jejž již srdce nebolí,

Toužebně milenka čeká

Ve vlastenském údolí.

Máť on otce v českém kraji,

Matku též; – on mrtev zde!

Nadarmo se načekají,

On již více nepřijde.

Nepřijde je pozdraviti,

Nepřijde je obejmout:

Nebudoutě blaho míti

Na prsa jej přivinout.

Leží mrtev – leží nahý –

Vzhůru srstí jeho vlas:

Dokonaltě – dožil záhy.

Doměřen mu v světě čas!

Úsměch v tváři bledé hraje –

Tak vyhlíží padlý rek;

Jistě zpomněl na své kraje –

„S Bohem!“ milým vlídně řek’!

Mračno táhne – jen se leje –

Blýskot plodí hromu vztek:

Tvář krvavou voda meje –

Ha! můj přítel tento rek!

Pomsta! Pomsta!

Kdo jest člověk – kdo zná právo,

Přijď k rozumu – ze mdlob vstaň:

Střež bohyně ty nás Slávo,

Upevňuj a brus nám zbraň!! –