Bojiště.

Mlhy peruť údolím se stele,

vrb jen temena jak řada stínů

ohraničují se v jejím běle

a krov šedivý a kolo mlýnu.

Po stráních pak hvězdnočelé jedle

jako řasa po rouchu se vinou,

míhají se na hor temném sedle

jakby ověšeny pavučinou.

Aj, teď růžemi se vroubí jemně

obzor mlhavý a horní svah,

i též jedlí osamělé témě

a krov mlýnu odívá se v nach.

Po stráních již bílá mlha mizí,

skály jeví se a kleč a mech,

slunce paprsek jak zlato ryzí

na lesních se třpytí temenech.

Pod nimi pak na modrém se zvonci

rosa blýští jako perel řad,

vzadu ptáče křídélek svých konci

rozčeřuje skalní vodopád...

Řada vrb a šedivého mlýnu

slunečními stkví se plápoly

a již peruť bělavého stínu

opustila krásné údolí.

Však, ó hrůza, nejeví se ti tu

obraz klidu utěšeného,

na lučině u růžovém svitu

u potůčka křišťálového

děvčátko tam nesbírá si vnadné,

pestré kvítí kolem šedých vrb –

ó tam smrti ruce ledochladné

upustily krvavý svůj srp!

Hle, tu leží člověk na člověku

jako svátý u jeseni list,

uvrženi v červánkovém věku

studenému hrobu za kořist!

Na pestrý tu buben mrtvec chýlí

zvadlou, kadeřavou hlavu svou,

jiný ve plášť zahalil se bílý

z ruky pustiv šavli zlomenou.

Zlatý paprsek se pozachvívá

na zbrani a koňském kopytu

a lesk rosy po krvi tu splývá

soucitná jak slza blankytu.

Tu se ve spoustě té nenadálé

objevila světlá hlavička

s vínkem pomněnek, jak na močále

třesavá se rodí bludička.

Dívčina to jako růže planá

na chudoby trní vykvetlá,

po šíji jí kadeř rozpoutaná

vlnivě se chvěje přesvětlá.

Na nevinném, malinovém líčku

maluje se strach a tesklivost

a na jemném, bělořasém víčku

visí slzy křišťálový skvost.

Sukénka jí chudá štíhlé boky

opíná řas bílých pramenem

a jak vlaštovčí let její kroky

ve chvatu se chvějí zděšeném.

Najednou však u mrtvého juna

její sukénky se stišil šust,

a jak na harfě by praskla struna,

divý sten se vynořil jí z úst.

Tady leží vysoké to čelo

rozbortěno smrti kladivem,

na němž druhdy tolikráte lpělo

oko její s tichým obdivem.

Ó, již nebude se nikdy více

na ňádra jí klonit, do klínu,

a ty oči plamenné, ty líce

na věky se skryly do stínu.

Darmo do dlaní tu hlavu béře,

v oči pohlíží mu skleněné,

nadarmo ho líbá na kadeře,

na rty zvadlé, pootevřené.

Ó již roztrhni svůj snubní vínek,

plamen sžíravý pusť na prstýnek

a plač den a noc a noc a den –

jeho těžký nepřerušíš sen!

Ještě sténá v zoufanlivém bolu –

aj, tu vedle rozlehl se pláč:

tamo v dítek květolícím kolu

leží otec – věkověčný spáč.

Nad ním žena prostovlasá stojí

jako smutku obraz kamenný

a jak hvězda v rozčeřeném zdroji

ve slzách zrak její stopený!

Veta po něm – po mileném muži,

po jediné její ochraně,

smrt mu tady krvavých svých růží

přiklopila věnec na skráně.

Ó, kam s vámi, sirotkové chudí,

nešťastná se matka poděje,

ana v choré, rozervané hrudi

poslední jí zvadla naděje?

Či ten, který při bubnovém plese

tatíčka vám vyved’ na jatky,

se zlaté své výše smiluje se

nad širými jeho poupátky?

Ó, ten ve své neprůhledné mlze

nespatřuje zoufalosti slze,

ó, ten oběti své nepočítá,

kdy si věnec vavřínový splítá!

Někdo jiný na oblačné vážce

ukládá však slzy chudiny

a posílá křídlatého strážce

ku ochraně slabé neviny:

k tomu zdvihněte svá očka jasná

tu, kdy podpora vám klesla časná!

Klečejí tu dítky v jasném kole

jako vůkol hrobu růžičky

a z jich modrých oček ku mrtvole

třpytivé se vinou slzičky...

Aj, tu stařec velebný se blíží,

o berlu se družnou opírá,

hlavu bílou, rozcuchanou níží

a z pod brvy řídké pozírá

na zem mrtvolami posetou,

jako by tam hledal mladost svou.

Tři má syny co tři jaré květy

třpytící se na jediném stonku

a ti líbali mu zvadlé rety,

těšili ho na života sklonku.

Již je našel – tady spolu leží

květy ty, zlým větrem odervány,

a jak temná bystřina jim běží

bujará krev ze smrtící rány.

Ha, tu jako za dnů svého květu

vztýčila se hlava šedivá

a z bledého, zpěněného retu

řeč jak horní tok se vylívá:

„Ó ty ukrutný, což jsme my hříčka

v slávochtivých rukou tvojich jen,

myslíš-li, že bez slzí jsou víčka

uhnětených sirotků a žen?

Což jsme stvořeni se bídně ploužit

pod vlády tvé ocelovým jhem

a jen soběckým tvým choutkám sloužit

jměním svým a svojím životem?

Pro tebe jsem mládí obětoval

a se brodil krve pramenem

tam, kde smrti anděl poletoval

nad nebázlivým mým temenem.

Pro tebe jsem na líbezném čílku

ženušky své slzu zanechal,

když mne buben ve vířícím trylku

na bělouše ržajícího zval.

Mezi životem a smrtí chvěje

ve krvi se vlastní, do nebe

spínal jsem své ruce bez naděje

a to všechno jenom pro tebe!

A jak odměnil’s mé služby věrné?

Bídným kroužkem – čestným penízem!

Odříkám se cti té pramizerné,

tu jej vrhám na mateřskou zem!

Vrátil jsem se; hřbitovní se kvítka

rozvíjela nad ženuškou mou

a já mrzák nevinná svá dítka

živiti jsem musil žebrotou!

A hle, jako zelenavé doubí

synů bujarých mi vzrůstal pych,

prameny mé naděje a chlouby

a mně mladost vrátila se v nich.

Tu ty chladně jediným jsi slovem

hořem naplnil můj pozdní věk,

nedopřál’s mi nad truchlivým rovem

slze modlitby a zpomínek –

Či se domníváš, že oku láje

Bohem odepřen je slzí zdroj,

že jsme dáni ve smutné ty kraje

mrzkým žádostem tvým za nástroj?

Či krev naše nemá stejné ceny?

Kým jsi splnomocněn být náš vrah?

Či syn jediné jen hříšné ženy

více je, než člověčenstvo, drah?

Hle, ty olupuješ matek klíny,

roztrhuješ věnec ženichu,

otce dítek vrháš mezi stíny –

a sám žiješ v mrzkém přepychu!

Ó, sem sestup se zlatého trůnu,

ve vínku viz sirých děťátek

otce jejich na ženině lůnu –!

Snad by i tvých prsou kamen změk’.

Nebojíš se strašlivého soudu,

jenž tě schvátí mečem plamenným,

až ti smrt dá za korunu hroudu,

obdaří tě žezlem kamenným?

Hle, již dávno lidskost vymýtila

s kruhu země hříšné souboje –

hodno-li, by národů krev lila

pro bídné se vládců rozbroje?

Ó však přijde čas, kde vaše dílo

v bezednou se sřítí hlubinu

a kde míru slunéčko se mílo

nad spálenou vznese dědinu.

A pak válka s hadovými vlasy

s pochodní svou navždy odletí,

tenkrát krasší, blaženější časy

na hlavu tvou vyřknou prokletí!

A klet budiž ode mne!“ Tu vznesl

k oblakům svou zvadlou pravici

a ji týče a lučinu klesl

ku synů svých bledé trojici!

A hle, bezděčně ta ruka štíhlá

milenky se vznesla osiřelé

a i ženy pravice se zdvíhla

ku strašlivé kletbě od manžele.

Kolem dokola pak dětičky

po ní vztýčily své ručičky.