BOJOVNICE.

Po zuby až vyzbrojeni,

s tváří tvrdší ocele,

ostří v zraku, metajícím

temné hrozby mstitele, –

zpurný vzdor, jak bleskem vrytý

na balvanech snědých čel,

boje lačen v každé brvě

střáhne hrotem dýk a střel:

tak se zdvihli na Turčína!

V chladné zbroji žhavý hněv;

tak je žehná do zápasu

teskný zástup žen a děv.

V jedné dívčí ruce bílé

blesk též jaký skutý hrá;

na Turka se mužně vydá

s muži družka bojovná.

K pobratimu junákovi

v řad se staví na pochod;

za ní sestra ruce vzpíná,

volá máť i milý rod.

Až k ní stoupil praděd starý,

v každé vrásce výstrahu:

„Ostav mužům svatou pomstu,

bojovníkům odvahu!

Nesouzen ti divý zápas,

ženin osud Bůh ti dal!

Zůstaň v matiččiných loktech,

na tatíčkův hledni žal!

Místo tvé jest u jich nohou,

kde ti dáno růst a kvést;

nesmí dcera hrdou hlavu

výše než k jich srdcím vznést!

Zůstaň v útulné té chatě

drobných bratří ochranou!

Z oček jich ti časné slzy

jedem v duši pokanou!

Nechtěj, by ti v skalném poli

bílé hrdlo zrubnul vrah,

ale něžně by je objal,

jenž ti bude v srdci drah.

Nezhrdej tím útlým žitím,

není tvým ten mládí květ,

bude v tiše vzdané lásce

záhy choti náležet.

Jak by mohlo srdce tvoje

od všeho se odtrhnout,

od domova tichých slastí,

k nimž mu jest tak sladko lnout?

Zůstaň!“ – Děva však se vzpírá,

hled jí blýská hrdinný.

„Nezvolila jsem já sobě

ženin osud bezčinný!

Nevysloužila jsem sobě

tatíčka ni matky ctné;

vše to, čím mi Bůh tak žehnal,

není plodem vůle mé.

Nedobylo si mé srdce

ani drobných bratří těch,

nepřilnulo dívčí láskou

k nižádnému z junů všech.

Ani chotě, svého pána,

ono sobě nezvolí, –

vydáte vy, povelíte,

nechť i duše zabolí – –

Ale juna pobratima,

s nímž mi sdílet boj i skon,

toho nedal osud slepý,

ale čisté vůle sklon!

Žárnou touhu v zápas krutý,

za volnost v ten čestný boj,

srdce mé i Bůh ji káží,

v ruce tisknou svatou zbroj.

Tenť můj osud vyvolený!

Žít a mřít mi dejte tak!“–

– Jde, – a matka slzu stírá,

otci hrdě blýská zrak.